Ředitel školy je na své místo jmenován zřizovatelem, kterému tato pravomoc vyplývá ze školského zákona. Souhlasem se jmenováním se ředitel stává vedoucím zaměstnancem se všemi právy a povinnostmi, jež pro něj vyplývají ze školského zákona, a předpokládá-li to zřizovací listina, zároveň statutárním orgánem, který za školu právně jedná.
Ředitel školy je tedy jedinou osobou, která je oprávněná zastupovat školu jako právní subjekt v celém rozsahu, a zároveň je vedoucím zaměstnancem, který již nemá dalšího nadřízeného. Často se proto objevuje otázka, zda může ředitel sám se sebou uzavřít pracovní smlouvu, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr a podobně.
Střet zájmů?
V minulosti byla tato praxe poměrně běžná, ředitelé sami se sebou uzavírali smlouvy a v rámci tohoto sebezaměstnávání zastupovali obě smluvní strany – zaměstnavatele i řadového zaměstnance.
To začalo být zpochybňováno, objevily se otázky, zda ředitel není ve střetu zájmů, když zastupuje obě strany, a dokonce si určuje plat či odměnu z dohody, a to i v souvislosti s § 122 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení vedoucímu zaměstnanci, který je statutárním orgánem zaměstnavatele, určuje plat orgán, který ho na pracovní místo ustanovil, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Tato úprava eliminuje možnost, aby si vedoucí zaměstnanci mohli sami stanovit plat, případně v této souvislosti zneužít svého postavení.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky proto k uvedené problematice vydalo stanovisko ze dne 14. 9. 2015[1], v němž dospělo k závěru, že ředitel, statutární zástupce právnické osoby, nemůže zastoupit zaměstnavatele při právním jednání se sebou jako zaměstnancem. Názor MŠMT se opíral o konstantní rozhodování soudů. Soudy se opakovaně vyslovily v tom smyslu, že „v případě sebezaměstnání bude bez dalšího dán rozpor zájmů ředitele coby statutárního orgánu na jedné straně a ředitele jako zaměstnance na straně druhé“.
Co na to soudy?
K otázce se vyjádřil mimo jiné i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, z něhož vyplývá, že „z ustanovení § 14 odst. 2 zákoníku práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, lze analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti“, přičemž „rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že – objektivně vzato – chtějí sjednat smlouvu (dohodu) pro sebe co nejvýhodnější a nic na tom nemění ani to, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v tomto případě základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná; lze proto uzavřít, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem (současně) hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele“.
Problematikou ředitele základní školy v souvislosti s prodloužením smlouvy se rovněž zabýval i Nejvyšší správní soud, když v rozsudku ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 3 Ads 6/2007, konstatoval, že „ředitel základní školy je podle § 131 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, statutárním orgánem této školské právnické osoby. Jako zaměstnanec jmenovaný zřizovatelem školy do funkce ředitele na dobu neurčitou však nemůže platně uzavřít dohodu o změně trvání pracovního poměru na dobu určitou sám se sebou jako učitelem, jehož pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou.“[2]
Z výše uvedeného vyplynulo, že ředitel školy nemůže právně jednat sám vůči sobě, tedy ani sám se sebou uzavřít smlouvu nebo dohodu a stanovit parametry smluvních ujednání.
Tento závěr platil bez dalšího a bez výjimek.
Změnu přinesl nález Ústavního soudu III. ÚS 669/17 ze dne 21. 8. 2018. V něm Ústavní soud uvedl, že „střet zájmů a v důsledku toho neplatnost pracovní smlouvy nelze ve výše uvedené modelové situaci uvést bez dalšího, ale je nutno na základě individuálního posouzení každého konkrétního případu posoudit a vyhodnotit veškeré okolnosti. Zároveň však zde nesmí možnost střetu zájmů existovat pouze jako možnost, ale musí být skutečně reálný (nikoliv jako možnost, ale skutečně existuje střet – např. jednatel uzavře pracovní smlouvu na kontrolu postupu společnosti anebo je obsah pracovní smlouvy ve srovnání s jinými smlouvami společnosti na obdobnou činnost výrazně odlišné – např. vyšší mzda, delší dovolená atd.).“
Z tohoto nálezu tedy vyplývá, že situaci je vždy třeba posuzovat individuálně, neplatí závěry Nejvyššího soudu, že ředitel školy je vždy ve střetu zájmů. Za určitých okolností je možné, aby ředitel školy uzavřel smlouvy de facto sám se sebou. V této situaci však musí být velmi opatrný a zvážit, zda zde střet zájmů nevznikl. Musí zejména vyhodnotit, zda práce, pro kterou je uzavíraný další pracovněprávní vztah, nespadá svým obsahem do povinností ředitele školy. Pracovní náplň v tomto ohledu není rozhodujícím dokumentem, neboť zpravidla neobsahuje všechny činnosti, jejichž výkon je s daným druhem práce spojen.
[1] Toto stanovisko již není na stránkách MŠMT dostupné.
[2] Matocha, J. Sebezaměstnání ředitele příspěvkové organizace a trestněprávní odpovědnost. https://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/sebezamestnani-reditele-prispevkove-organizace-a-trestnepravni-odpovednost