Ke zpracování tématu mě přivedla dlouholetá praxe učitelky mateřské školy. Denně se na nás všechny valí ohromné množství informací, děti předškolního věku nevyjímaje. Je třeba mít na mysli, že informace, pro náš život podstatné, k nám přicházejí právě ve věku předškolním a mladším školním. To, jak informace hledáme, jak s nimi dále nakládáme, a také to, jak zvládáme přijímat cizí názory, jsou dovednosti, které tvoří základ samostatně myslící osobnosti připravené čelit současnému hektickému životnímu stylu. Společným jmenovatelem pro práci s informacemi je schopnost kriticky myslet, číst a dovednost správné klást otázky.
Život v demokratické společnosti, rozvoj vědeckého poznání a informační exploze kladou na každého jednotlivce nové, náročné požadavky. Specifickou lidskou činností, spojenou s vývojem lidské společnosti, je kritické myšlení.
V souvislosti se vzestupem digitálních masmédií a sociálních sítí, která přinesly nové a rozsáhlé možnosti manipulace s veřejným míněním pomocí dezinformací a skryté propagandy, věnují pozornost kritickému myšlení a jeho kultivaci odborníci z celé řady oblastí – pedagogiky, médií či politiky.
Mnohé informace jsou manipulačně zabarvené a nelze jim slepě důvěřovat a přebírat je. Je proto vhodné jejich věrohodnost zkoumat, posuzovat v kontextu širšího úhlu pohledu, jinak řečeno myslet kriticky.
Původ slova „kritický“ je spatřován v řeckém slovese krinein (oddělovat, rozhodovat, soudit), které vychází z praindoevropského kořene – krei- (prosívat).
Definic kritického myšlení existuje v odborné literatuře velké množství, avšak ne vždy se shodují. O kritickém myšlení nemůžeme hovořit v případě memorování (paměťové učení), porozumění složitým myšlenkám či tvořivého nebo intuitivního myšlení. Tyto druhy myšlení mají svůj nezastupitelný význam v učení a lze na ně pohlížet jako na nezbytné přípravné aktivity pro kritické myšlení.
V Sókratově pojetí je kritické myšlení přísně sebereflexní. Toto myšlení reflektuje vlastní operace a kroky, hodnotí je s ohledem na uvědomění si, co tyto kroky činí platnými. Při zjištění nedostatků je vylepšuje a nahrazuje jinými.
Avšak v současném pojetí jde kritickému myšlení především o důkaz, ke kterému v kontextu dialogu s oponentem či vyzyvatelem (můžeme to být i my sami) dospějeme. Kritické myšlení není intuitivní. Je to dovednost, které se musíme učit. „Jedná se o edukační a autoedukační činnost, díky které se může jedinec rozvíjet a překonávat svá omezení.“
Své významné místo má právě kritické myšlení, potažmo kladení otázek, i ve výukovém procesu. Myšlení totiž není podněcováno odpověďmi, nýbrž právě otázkami. A dobře kladené otázky vedou ke stanovení úkolů a cílů a formulují znění problémů. Jednoznačné odpovědi však mohou vést ke stagnaci. Je proto nutné odpovídat tak, abychom vybízeli k dalším otázkám.
Klást otázky je vrozená schopnost každého člověka. Již v osmnácti měsících, v období lingvisty označovaném jako první věk otázek, se objevují otázky začínající tázacími zájmeny kdo a co. Dvouleté děti začínají v souvislosti s rozšiřující se slovní zásobou používat více tázacích zájmen (kde, co, proč, kdo, kdy) a učí se aktivně využívat strukturu zjišťovacích uzavřených otázek typu ano/ne. Pozdější období se pak označuje jako období doplňovacích otázek. Podle Lechty (1990) je předěl mezi obdobím batolecím a vývojovým obdobím předškolního věku typický rychlým rozvojem dovednosti klást otázky, nejčastěji typu „proč“. Děti si tak obohacují své znalosti a rozvíjejí správné vyjadřování.
Z výše uvedeného vyplývá, že kritické myšlení je současně schopnost, dovednost, ale i proces, který vede k vytváření vlastního úsudku a k rozhodnutí, které informace a tvrzení přijmeme či nepřijmeme, k hledání toho, odkud se berou naše postoje a názory, ke kladení (si) otázek, zkoumání toho, jak věci vidí druzí, k rozvoji naslouchání a dovedností potřebných k vedení smysluplné diskuse. V podstatě lze říci, že cílem kritického myšlení je informované rozhodování.
A zde spatřujeme souvislost mezi kritickým myšlením, řečí a rozvojem všech osmi druhů inteligence dítěte (a nejen dítěte), protože klást (si) otázky tak, abychom získali potřebné informace, kterým i porozumíme, lze pouze se správnou výslovností, s využitím bohaté aktivní i pasivní slovní zásoby, s porozuměním i užitím řeči v praxi a v určitém sociálním kontextu.
Když jsem téměř před čtyřiceti léty nastoupila jako začínající učitelka do mateřské školy, radila mi zkušená kolegyně: „Hlavně si dobře rozmysli otázky, které dětem položíš. Děti by měly mít možnost odpovědět jinak než „ano“ nebo „ne“. Když se zeptáš tak, aby se mohly při odpovědi rozpovídat, tak je nezastavíš. Stačí se třeba zeptat na to, co dělaly včera doma, a budou povídat a povídat…“ Program zaměřený především na výkon a třicet šest dětí ve třídě nebyl zrovna ideálním prostředím pro vedení diskusí s dětmi, a už vůbec ne pro společné hledání řešení problémů či k rozhodování o přijetí či nepřijetí podané informace neboli ke kritickému myšlení…
V současnosti naopak hledáme cesty, jak děti k těmto aktivitám motivovat. Jednou ze základních rolí učitelky MŠ je role facilitátora. Učitelka se stává průvodcem dítěte na cestě za poznáváním okolního světa, napomáhá dětem chápat a orientovat se ve světě a vztazích v něm, nabádá děti k přemýšlení, chápání, porozumění sobě samému a ostatním. Jinými slovy řečeno: pokud chceme děti dovést ke kritickému myšlení prostřednictvím kladení otázek, nemůžeme jim předkládat hotové poznatky, o kterých se nemá pochybovat, ale umožnit jim jejich objevování, zkoumání a ověřování.
Děti v dnešní době mají určitě mnohem více informací a zkušeností, než jsme měli v jejich věku my, jejich rodiče a prarodiče. Zda je to přínosem, ukáže až čas. Faktem je, že informační boom, který se na děti hrne z masmédií a internetu, nelze zastavit. Ovšem mít informace a dokázat je zužitkovat tak, aby byly ve prospěch jedince a společnosti, to jsou dva protipóly, které nemusí být na sobě závislé. Spojnicí mezi nimi může být dovednost tvořivě a kriticky myslet, maximálně využívat jazykové dovednosti a mít položeny základy prosociálního vnímání světa.
Již Sókratés zdůrazňoval, že každý by si měl vybudovat důvěru ve vlastní úsudek a nenechat se příliš ovlivňovat názory ostatních. „Existuje totiž mnoho podobenství mezi lidmi a ovcemi. Lidé sice nemají vlnu a nebečí, ale také často pasivně následují stádo a děsí se odtržení od skupiny.“
Naučit děti klást správné otázky a kriticky myslet je bez sporu velmi nelehký a náročný úkol. Nejde je to jednoduše naučit memorováním či opakováním a čekat, že si děti všechny informace „kriticky“ zapamatují. Neexistuje ani žádná spolehlivá metodika, která by učitelky v MŠ vedla v procesu učení dětí myslet kriticky. Na druhou stranu je zde velký prostor pro to, abychom v mateřských školách položili základ k tomu, aby se naše děti výše citovanému podobenství přibližovaly co nejméně.