Dnešní téma věnujeme výchově a vztahům v rodinách. Jak minimalizovat škody napáchané při rozvodu, či rozchodu rodičů dítěte. Jak vést dítě, aby cítilo nejen hmotný dostatek, ale umělo se radovat i z mála. Jaká je vlastně dnes výchova dětí, nepácháme více škody než užitku, když chceme pro potomka to nejlepší? Na to jsme se zeptali rodinného terapeuta pana Jiřího Haldy.
Co vidíte jako největší problém v současné výchově dětí?
Především to, že rodiče zavalili děti nekonečným dostatkem, tedy přebytkem. Děti všechno mají a jedí jen to, na co mají chuť. Tedy až na světlé výjimky. Když děti udržujeme v materiálním komfortu, neznají pro jakoukoliv aktivitu nic jiného než ideální podmínky. Což jim pro start např. kariéry nebo vztahů velmi uškodí. Neumí improvizovat, poradit si, vyjednávat, ustoupit z důvodů, které chápou a přijímají. Takže tři problémy najednou.
Za prvé všechno mají, takže se neumí hluboce těšit a radovat, neumí se dostatečně při hře zaangažovat a více řeší to, zda mají to, co ti ostatní.
Za druhé jedí jen dobroty, takže jejich nutriční návyky a schopnost si opravdu pochutnat zmizela – jen když jíme relativně prostě, umíme si užít stav, kdy si „vyhodíme z kopýtka“… Takže jsme dětem sebrali další životní slast.
A za třetí po dětech nic přirozeně a včas nechceme. Takže se pozdě rozčilujeme, že nic nedělají, nebo to nedělají pořádně, nebo dělají jen to, co je baví. Sebrali jsme dětem možnost něco si zasloužit, mít pocit významu a ceny tím, že je včas naučíme podílet se na rodinném životě. Koho by napadlo, že to, že dítě doma něco dělá pro ostatní a dělá to vždycky, je základem schopnosti zažít a prožívat pocit významu, užitečnosti a úspěchu.
Druhou kapitolou problémů, kterými se nejčastěji zabývám, je vztah mezi rodiči. Je nejen velká rozvodovost a „rozchodovost“ (dnes je obvyklé nemít manžela nebo partnera, ale mít „přítele“), ale především jsou podstatné způsoby, kterými se to děje. To, že si muž a žena přestanou rozumět, je životní situace. A nebude to nikdy jiné. Jenže malé dítě nenapadne, že máma a táta nejsou to samé jako žena a muž, tedy partner a partnerka. A je třeba, abychom svoje rozchody řešili tak, aby děti, byť je to pro ně těžké, dostaly benefit ve dvou podobách. Za prvé, pokud je rozchod rozumný a komunikovaný, zjistí, že rozchodem se ukončilo dusno a neporozumění a všichni na tom vydělali. Takže děti neztratily rodiče, ba naopak – rozchodem se z nich můžou stát lepší rodiče.
A za druhé tím děti učíme, jak se takové situace řeší. Že mají průběh, potřebují určitý čas, ústupky na obou stranách, že dobře řešené krize dávají vztahům větší cenu a hloubku (to platí obecně). Proto není neobvyklé, když do mé praxe přijde ztrápená žena (méně často, ale samozřejmě také ztrápený muž) a popisuje mi, jak ji otec společných dětí terorizuje, dělá jí naschvály a používá děti jako zbraň. Nechci se rozepisovat o tomto tématu (třeba na něj v budoucnosti bude dotaz), ale trápí mě, jak se rozhoduje o dětech s tím, že se nehledá řešení pro ně, ale pro dospělé. Jak zejména tlak na střídavou péči dostává řadu žen do neřešitelného pocitu selhání. Že důsledky takových situací, které se často táhnou roky, děti trvale poznamenávají. A že ti ztrápení lidé často konstatují, že mají pocit tragického déjà vu – že už to prožili, kdysi, když byli malí. Tedy že řešení, které „okoukali“ od rodičů, bylo pro ně prvním způsobem, který použili.
A nakonec – trápí mě, že většině rodin nefungují vztahy širší rodiny. Že už je vlastně zvykem, že máme bližší přátele než sourozence, že je zvykem trávit volný čas odděleně, popř. zábavou, a ne zábavně. Že se tráví víkendy v obchodních centrech a centrech zábavy a nepotkáte lidi na procházkách či na výletech, které nemají za cíl nějakou atrakci. Chybí mi pro děti více času, během nějž jsme opravdu spolu, ne že jsme jen v jednom prostoru.