Velmi častými obavami rodičů z bilingvních rodin je, že více jazyků může zpomalit řečový vývoj dítěte, nebo mohou být později příčinou různých poruch učení. Obava ze zpomalení jazykového vývoje je do určité míry přiměřená, děti začnou dobře jazykový systém ovládat opravdu až od dva roky později, než monolingvní vrstevníci. Počáteční vývoj řeči zpočátku nemusí postupovat obvyklým tempem, ale časem se rozdíly vyrovnají a s přibývajícím věkem začnou převládat klady. Z počátečního handicapu se stane plus: dítě většinou začne mluvit oběma jazyky na dobré úrovni (jedním na vynikající, druhým na velmi dobré úrovni).
Příčinou toho počátečního zpoždění je někdy jen potřeba nejdříve si jazyky ujasnit. Dítě je začne více používat až po získání řečové sebejistoty. A ta bývá u každého jednotlivce velmi individuální. Ne vždy je také možné jednoznačně říct, že pomalejší rozvoj jazykových schopností je důsledek bilingvní výchovy. Vždyť i mnoho „běžných“ dětí začne více mluvit až ve dvou či třech letech nebo dokonce později. Do úvahy je potřeba vzít i další souvislosti: některé obecně málo mluví, typické je to např. v hyperprotektivní výchově, kdy rodiče říkají všechno za dítě a nenutí je tak k aktivnímu používání jazyka. Ne každé dítě je rovněž „rozený mluvčí“, což se týká zejména chlapců.
Počáteční opoždění řeči bývá v pozdějším věku vyváženo větší tvořivostí či schopností řešit problémy. Dvojjazyčné dítě je nuceno propojovat mezi různými jazykovými systémy a tento trénink mozku mu pak poskytuje nejen mnohostranné výhody v dalším procesu učení, ale i v celkové schopnosti organizace.
Může se ale stát, že dítě ani ve věku pěti až šesti let mezi jazyky nerozlišuje a nedokáže sdělit to, co chce. To může souviset s poruchou pozornosti či dílčími deficity v kognitivních funkcích, s nimiž se u dětí setkáváme čím dál častěji (bez ohledu na bilingvnost /monolingvnost prostředí).
Při nástupu do školy by dítě již mělo alespoň jeden jazykový systém mít osvojený natolik, aby mu to umožňovalo plnit školní docházku. Pokud má dítě vážnější problémy (koktání, problémy s výslovností), rodina by měla vyhledat logopeda. V některých případech může pomoct i návštěva dětského psychologa, aby se vyloučily možné psychické příčiny jeho potíží.
Při bilingvní výchově ale vždy platí, že by rodiče měli respektovat ochotu dítěte mluvit konkrétním jazykem, pokud z nějakých důvodů odmítá jeden z jazyků používat, nikdy by jej k tomu rodiče neměli nutit.
Nechuť mluvit jedním ze dvou rodičovských jazyků někdy doprovází vztek – tento problém řeší bilingvní rodiny poměrně často. Dítě se stydí používat jazyk před svými vrstevníky, aby nedalo najevo, že je odlišné. Případně je ve věku, kdy hledá svou identitu a z nějakého důvodu jazyk otce či matky odmítá.
Obecně je přitom důležité odlišovat mezi odmítáním mluvit v konkrétní situaci a dlouhodobým odmítnutím. Pokud si dítě vytvořilo k jazyku opravdovou averzi, nemá cenu na něj tlačit, i když takové případy jsou celkem vzácné. Dítě s negativním postojem k jazyku se ho nenaučí a za cenu trápení dítěte bilingvismus rozhodně nestojí (Harding, Riley 2008).
Rodiče, kteří se pouštějí do bilingvní výchovy, by měli vědět, že jeden jazyk bude pro dítě pravděpodobně dominantní. Není proto správné tlačit na něj, aby oba zvládlo na perfektní úrovni. V drtivé většině případů bývá silnějším jazyk země, ve které rodina bydlí. Dítě v něm má obvykle větší slovní zásobu či lepší gramatiku. Situace se však může během času změnit, to když se rodina přestěhuje do země, ve které se používá druhá řeč. Nebo se dítě začne vzdělávat ve škole, kde se intenzivně vyučuje v jeho „slabším“ jazyku.
Literatura
HARDING, Edith – RILEY, Philip. Bilingvní rodina. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008, 223 s. Rádci pro rodiče a vychovatele. ISBN 978-807-3673-581.