Když v rámci praxí studentek docházím do různých mateřských škol, zaznamenávám v posledních letech jeden fenomén – děti si málo hrají. A teď nemyslím hry, které pro ně organizuje paní učitelka, ale hry, které vycházejí z jejich přirozenosti. Hra, kterou nazýváme volná.
Co je to „volná“ hra?
Volná hra někdy bývá nazývána také hrou spontánní. Představuje aktivitu, kterou si dítě samo volí i řídí a které se věnuje tak dlouho, jak ono samo chce. Volná hra je omezena pouze představivostí dítěte. Ono samo si zvolí její obsah, volí si herní partnery, vybírá si ke hře vhodné materiály a hračky. Dítě může být klidně pouze pozorovatelem. Do volné hry nemůže nikdo nikoho nutit ani není možné se v dobrém úmyslu snažit hru upravit tak, aby vyhovovala našim představám, jak má „správná“ hra vypadat. Volnou hrou můžeme chápat všechny činnosti, které si dítě spontánně volí na základě svého momentální zájmu a potřeby; může jít o hru námětovou, konstruktivní, pohybovou, může jít o výtvarné činnosti, prohlížení knih, skládání puzzle či hraní společenských her.
Význam volné hry
Volná hra má ve vývoji dítěte klíčovou a ničím nezastupitelnou roli. Je nejdůležitější činností z pohledu učení, jíž se může v předškolním věku věnovat. V rámci hry se dítě učí novým vědomostem a dovednostem, rozvíjí své schopnosti, formují se jeho postoje a návyky. Získává nové zkušenosti a také si ověřuje a „procvičuje“ to, co se již naučilo. V rámci volné hry se posilují jeho sociální dovednosti – učí se komunikovat s druhým, domlouvat se, kooperovat, řešit problémové situace. A volná hra mu také pomáhá relaxovat a uvolnit napětí.
Bohužel mají některé učitelky (a rodiče) představu, že volná hra je ve srovnání s cíleným působením v podobě nějaké řízené činnosti a učitelkou dobře připravené didaktické hry „méněcenná“. Opak je pravdou a je nezbytné, aby se v mateřských školách postupně dařilo potlačit historické dědictví jednotného školství, které zdůrazňovalo roli učitelky coby osoby vše řídící a organizující. Děti zkrátka volnou hru ke svému zdárnému vývoji potřebují a my, dospělí, jim pro ni musíme vytvořit vhodné podmínky.
Podmínky pro volnou hru
Na prvním místě je určitě dostatek času. Problémem mnoha mateřských škol je přeorganizace dne, kdy je důraz kladen na řízené činnosti. V jedné mateřské škole, kde se většina dětí scházela kolem osmé hodiny ráno, již v půl deváté probíhala první řízená činnost v podobě rozcvičky, poté následovala svačina, na kterou hned navazovala druhá řízená činnost. Během první půl hodiny, kterou děti pro svou spontánní činnost měly, byla jejich hra velmi omezená. Část dětí jen bezcílně pobíhala po místnosti, část vytahávala jednu hračku za druhou, ale do ničeho se skutečně neponořila. Bylo patrné, že jen překlenují čas, než se budou muset zapojit do společných aktivit.
V jiné třídě měly naopak děti hru velmi bohatou. Stavěly složité stavby, byly v rolích, rozehrávaly komplikované situace. Skupina chlapců si postavila obrovskou loď a vydávala se na dobrodružné plavby, bojovala s piráty a hledala poklad. Další část dětí si postavila domeček a hrála si na rodinu. Skupina chlapců stavěla složité dálnice, mosty a garáže. Některé děti konstruovaly z papíru, špejlí a provázků draky. Někdo si kreslil, někdo zpíval, někdo sám hloubal nad logickou hrou, a v jednom rohu dokonce probíhal tanec víl za doprovodu hudby z CD. Samozřejmě v náležitých převlecích. V mateřské škole měli totiž zavedou tzv. průběžnou svačinu a na společnou činnost se chystali až ve čtvrt na deset. Děti věděly, že mají čas si hrát, a že i když hru kvůli svačině přeruší, zase se k ní mohou vrátit.
Čas je klíčový. Dítě musí vědět, že je nikdo nebude ze hry vytrhovat, že nebude muset hru předčasně ukončovat. Organizace dne by tedy měla být uzpůsobena tak, aby volná hra, jakožto priorita, nebyla zbytečně omezována.
Kromě času potřebuje dítě pro volnou hru také vhodné materiální podmínky. To znamená nejen dostatek prostoru, ideálně členěného na různé koutky, ale také dostatek materiálů a hraček. Není však dobré dítě přesytit přílišným množstvím hraček ani hračkami příliš sofistikovanými. Vhodnější jsou například univerzální stavební prvky, látky a převleky, místo lega klasické kostky a kapla, místo věrných kopií nábytku dospělých molitanové kostky a polštáře, které dítě může použít tak, jak vyhovuje jeho představě. Dítě potřebuje mít hračky volně k dispozici a stejně tak i různý materiál k tvořivým činnostem. Pokud se dítě musí učitelky ptát, zda si smí vyndat modelínu, barvy, musí si přijít říct, že by potřebovalo špejli, aby mohlo dotvořit svůj vynález, je to překážka pro rozvoj volné hry. A to samé platí i doma.
Role učitele (a rodiče)
Co se tedy od učitele (rodiče) očekává? Má rezignovat na své přípravy? Určitě ne! Pro některé může být představa, že nechají děti „jen tak si hrát“, synonymem pro zanedbávání pedagogického působení. Nic není vzdálenější od pravdy. Učitel je zodpovědný za vytvoření vhodných podmínek, které budou volnou hru podněcovat. Například připraví materiál pro námětovou hru odpovídající tematickému celku, kterému se s dětmi věnuje. Mohou to být nejen převleky a rekvizity, ale také materiál pro pokusy, zkoumání, materiál ke tvoření a k výtvarným činnostem. Učitel může do hry vstupovat v roli herního partnera, který hru prožívá společně s dětmi. Také pomáhá nastavit pravidla chování vůči druhým i vůči věcem, aby volná hra nebyla destruktivní. Je na blízku, aby dětem pomáhal řešit případné konflikty. A také je pozorovatelem, protože volná hra dítěte je velmi cenným zdrojem informací o dítěti, jeho osobnosti a jeho rozvoji, které jsou nezbytné pro pedagogické plánování. Právě volná hra nám může být inspirací, jaká témata děti zajímají a čemu by se chtěly společně věnovat.
Nesmíme si myslet, že to nejdůležitější pro vývoj dítěte je naše vzdělávací nabídka. Zpomalme, nedělejme ze školky školu, nepřebírejme školské způsoby práce a nesnažme se vývoj dětí nepřiměřeně akcelerovat. Nehrňme na ně jednu aktivitu za druhou. Místo toho jim ponechejme potřebnou volnost, důvěřujme tomu, že ony samy intuitivně směřují k tomu, co právě potřebují, a dovolme jim, aby při hře mohly zažívat tolik důležité „flow“. Úplné ponoření, kdy nevnímáme čas a prostředí, ale jsme plně pohlceni tím, co děláme. Brzy uvidíme, jak je díky tomu dětem dobře, jak se snáze učí a jak velké pokroky dělají.