Sklon uhýbat před nepříjemnými skutečnostmi a vytvářet si raději o sobě, o druhých a o světě iluze je starý jako lidstvo samo. Když čelíme bolavým pravdám a nemáme dost odvahy nebo síly se s nimi konfrontovat, saháme k osvědčeným prostředkům: zlehčujeme, vytěsňujeme, popíráme nebo dokonce vysloveně manipulujeme, tajíme a lžeme. Pokud se tak děje v životě jednotlivce v jeho osobní situaci, je to destruktivní, ale dotyčný tím komplikuje život především sám sobě. Jakmile se tak děje v rámci rodiny, kdy (pra)rodiče a příbuzní předávají modely nefunkční komunikace dětem, vzniká poškozující mezigenerační přenos, který narušuje jak individuální životy, tak rodinnou pospolitost. Čím více strachu z integrace problematických skutečností máme, tím více energie potřebujeme pro zachovávání jejich tabu a pro skrývání jejich patologie. Tím menší je ovšem i pravděpodobnost, že dojdeme pocitu skutečného štěstí a životního smyslu.
O čem se v rodinách nejčastěji mlčí
Oblast rodinných komunikačních problémů je nesmírně široká. Platí Tolstého známé úsloví, že zatímco šťastné rodiny se jedna druhé tak trochu podobají, ty nešťastné rozvíjejí svá trápení nesčetným specifickým způsobem.
O některých svých tajemstvích sama rodina dobře ví a bedlivě je střeží jen před okolím. Jindy se nejasnosti či přímo zakázaná témata vyskytují a specificky v utajení přežívají přímo mezi nejbližšími rodinnými příslušníky.
Obecně se mlčí o tématech, která vnímáme jako ohrožující a s nimiž si z nějakého důvodu nevíme rady. To znamená, že je nad naše síly či schopnosti se s nimi otevřeně konfrontovat, a tudíž nezbývá, než je z osobního či rodinného příběhu a osobní či rodinné paměti dočasně nebo natrvalo odstranit.
Aby nemohlo dojít k prozrazení, jde i o to důsledně znemožňovat veškeré příležitosti pro případnou konfrontaci. Postupně tak dochází k vytvoření náhradní umělé reality, která však nedovoluje otázky ani svobodný dialog. Nekomunikované problémy se stávají jedem, který doslova otravuje vztahové prostředí.
K nejčastějším tabu patří následující skutečnosti:
- těžké nemoci (zvláště psychické…), umírání a smrt, neodtruchlené tragické skony a sebevraždy
- různé druhy závislostí (alkohol, drogy, hrací automaty…)
- důvody ke studu, strachu z nepochopení či z odsouzení (trestní stíhání, menšinová sexuální identita, znásilnění, ostrakismus, šikana, ztráta práce…)
- konflikty v rodině či rodinná „tajemství“ (sexuální zneužívání, domácí násilí, nevěra, rozvod, neusmířené spory např. o dědictví, černé ovce rodiny – proč se někdo s někým nestýká, nepřiznané děti narozené mimo manželský vztah…)
- finanční tabu (velké bohatství či velká chudoba, dluhy, ztráta majetku…)
- světonázorové, politické či náboženské nesoulady
- témata týkající se mimořádných, mezních traumat (holocaust, politické pronásledování a věznění, poválečný odsun, ztráta majetku v 50. letech…)
Kde má mlčení v rodině svůj původ
Nejsme-li schopni otevřené komunikace, muselo někdy předtím dojít k narušení této naší schopnosti, případně ani nedošlo k jejímu vytvoření. Častou příčinou vzniku tabu bývá nepřiznané trauma, ať už takové, které prožijeme na vlastní kůži, nebo které mezigeneračním přenosem přijmeme od svých předků.
Na nefunkční komunikaci v rodině se vedle skutečných traumat podílí i narušená citová vazba mezi jednotlivými členy rodiny. Patří sem též případy „promarněných šancí“ u nově příchozích členů rodiny, nejmenších dětí, a to v souvislosti s poškozením primární citové vazby, tzv. attachmentu, jež v raném dětství vzniká mezi dětmi a jejich hlavními pečovateli. Tato primární vazba mezi dítětem a matkou (otcem) svou kvalitou předurčuje všechny další, které člověk navazuje později v životě s dalšími lidmi.
Dospělí s narušenou primární citovou vazbou obvykle nejsou schopni naplňovat přirozené vztahové, citové a komunikační potřeby svých potomků, což u nové generace omezuje vznik bazální sebedůvěry, důvěry v nejbližší vztahy, ale i důvěry v okolní svět. Tím klesá i schopnost komunikace a sdílnosti.
Hlavně přežít!
Než jsme schopni se s traumatem přímo konfrontovat, obvykle po nějakou dobu (leckdo po celý život) volíme strategie přežití, které nám pomáhají držet si trauma od těla, resp. od vědomé mysli. Psychologové hovoří o tzv. odštěpení, které slouží k tomu, aby se téma traumatu nedostalo do vědomí.
Některé události jsou natolik nesrozumitelné nebo ohrožující, že nás doslova převálcují. Odštěpení bývá v tu chvíli jediným řešením, které nám umožní přežít. Je však důležité si uvědomit, že jde právě jen o pomocný mechanismus, který má posloužit na nejnutnější dobu potřebnou k obnově sil nebo, na příklad pro zanedbávané a zneužívané děti pro čas dětství, kdy nemají šanci se z ubližujícího vlivu svých rodičů vymanit.
Bohužel se často stává, že se lidé v obranné reakci zabydlí a zacyklí a v popření setrvají i po té, co by bylo možno problém začít řešit. Rodinná tabu se tak mnohde dědí a udržují se po mnoho generací. Obranné strategie, které se spontánně spustily v traumatických situacích nebo v jejich důsledku a sloužily k přežití a záchraně, omezují nebo blokují u jednotlivců i rodin jejich žádoucí vývoj.
Nedovolené myšlenky a prožitky
Vedle z vnějšku přicházejících problematických témat existují i tabu, která svazují vnitřní dění rodinného života, včetně toho, co je a není rodinným příslušníkům dovoleno si myslet nebo prožívat. V tom případě hovoříme o vyhýbavém komunikačním vzorci, kdy se např. nemluví o emocích, netolerují se špatné pocity či nálady, nejsou dovoleny konflikty ani takzvané „stěžování“. To vše může v dané rodině spadat do kategorie zapovězeného kňourání a slabosti. Dětem vyrůstajícím v takových rodinách v podstatě nezbude, než se se od svého autentického prožívání postupně odpojit a automaticky převzít postoj odštěpení.
Tyto děti už na první pohled často vydrží víc, než by se očekávalo, ovšem za tu cenu, že zůstanou mnohé dlužny svému spontánnímu žádoucímu seberozvoji. Nezřídka přebírají četné úkoly a role, které ve skutečnosti patří dospělým, to když na příklad dělají životní partnery svým single rodičům, pečují víc, než je zdrávo, o mladší sourozence, trápí se s rodičem alkoholikem, čelí zneužívání apod.
Zdání klame
Rodiny, které fungují v odštěpení nebo na vyhýbavém komunikačním vzorci, mohou paradoxně na venek působit docela harmonicky. Ve skutečnosti tam ale rodiče a děti žijí izolovaně a sdílení ani komunikace neproudí. Rizikem tohoto nastavení je, že případný větší problém může tuto rodinu snadno ohrozit.
Oslabeny jsou i bezdětné páry, zvláště pokud otevřenou komunikaci odmítá jen jeden z partnerů a pokud ten druhý s potřebou sdílení dlouhodobě prožívá nevyjádřenou frustraci, protože protějšek ignoruje veškerou snahu některá témata otevřít.
Vztahy zatížené neřešenými komunikačními tabu se někdy nečekaně rozpadají. To když někomu z rodinného systému přece jen dojde trpělivost a zatouží po pravdivosti a autenticitě.
Krutá daň za předstírané zdraví
Pocit, že odštěpení, vyhýbání či mlčení přináší pocit kontroly nad nepříznivou situací, je samozřejmě iluzorní. Dle slov Franze Rupperta, autora knihy „Symbióza a autonomie“ (Portál 2011), nevyřešené konflikty a tabu často doprovází iluze domnělého zdraví. Ty jsou v současnosti navíc podporovány i celkovým životním stylem. Aby lidé necítili tlaky svých nevyřešených otázek, hromadně sahají k nejrůznějším náhražkovým prostředkům a aktivitám. Uvolnění a odreagování hledají v alkoholu a konzumaci dalších návykových látek, v nutkavém nakupování, promiskuitní sexualitě, excesivním adrenalinovém sportování apod. Také hojnost přijímání antidepresiv či léků proti úzkosti, stejně jako nárůst poruch příjmů potravy, svědčí o touze uniknout tlakům přicházejícím z vlastního nitra. Únikové strategie dnes volí i mnoho dětí a dospívajících – ať už jde o nutkavé přejídání, o závislosti na počítačích či mobilních telefonech, předčasnou konzumaci alkoholu apod.
V zatížených rodinách zkrátka vídáme snahu o vytváření umělého stavu zdraví ve smyslu „problém, o kterém se nemluví, neexistuje“. Až na to, že když tento problém nedostane šanci být odžit a zpracován, hledá si náhražkové projevení. Kromě výše zmíněných únikových aktivit často také v podobě poruch chování nebo nemocí, ať už tělesného nebo duševního charakteru.
Kdo je zdrojem ohrožení?
V některých rodinách s narušenou komunikací lze najít výrazný zdroj původu ohrožení. Může jít o značně dominantní osobu s destruktivními sklony, která si dělá nárok rozhodovat o způsobu vzájemné komunikace i za tu cenu, že bude ostatními členy rodiny manipulovat. Často v těchto případech dochází ke zneužití moci, jež dotyčnému nebo dotyčné umožňuje ostatní ovládat. Přitom rozlišujeme zejména:
- moc fyzickou, projevující se vyhrožováním, vzbuzováním pocitů viny nebo násilím
- moc psychickou, zaměřující se na snižování sebevědomí druhých, přísně odměřovanou pochvalu apod.
- moc sociální, spočívající v omezování nebo povolování kontaktů s ostatními
- moc informační, zahrnující odměřování nebo odpírání informací
- moc ekonomickou a finanční, zahrnující možnost rozhodovat o (ne)naplňování základních i nadstavbových potřeb jednotlivých rodinných příslušníků
K typickým vlastnostem rodinných „škůdců“ (škodí jak druhým, tak i sobě) patří:
- emoční nevyrovnanost a faktická neschopnost sdílení se s druhými
- záchvaty zlosti nebo sebelítosti
- obliba v samotářských činnostech, nebo naopak neschopnost samoty a závislost na ostatních členech rodiny (žárlivost, omezování)
- nedostatek blízkých přátel či důvěrných vztahů mimo rodinu
- malá nebo žádná motivace ke změně
- využívání manipulativních technik a citového vydírání, někdy i uplatnění fyzického násilí.
Někdy naopak v roli ohrožujícího článku rodinného řetězu nalézáme i osoby silně pasivní, zasažené především vlastní sebedestrukcí (typickým příkladem je alkoholismus). Ostatní členové rodiny jsou ohroženi v případě, že se vůči zničujícímu chování tohoto svého příbuzného jednoznačně nevymezí a o jeho problému nekomunikují, ač ho vidí a ač silně narušuje i jejich životy.
Co děti potřebují, aby jednou samy byly schopny efektivně komunikovat
Především se ve vývojově k tomu určeném čase, v raném dětství, potřebují zabydlet samy v sobě, porozumět tomu, kdo jsou, a naučit zacházet se svými emocemi. Žádoucí je, aby emocí v životě nebylo ani moc, ani málo, a aby bylo možno pocity odpovídajícím způsobem vnímat i vyjadřovat. Způsob zacházení s emocemi děti přejímají od rodičů. Od nich se potřebují naučit přistupovat k lidem i ke světu se základní důvěrou, což je možné, pokud tuto důvěru získají skrze láskyplnou rodičovskou péči. Ta v optimálním případě v raném věku spojuje jak bezpodmínečné přijetí dítěte a službu jeho vývojově daným potřebám, tak postupné vymezování hranic. Navíc se děti potřebují potkávat i se slabostí a s odvrácenými stránkami života. Emoce se smějí přiznat a prožít. Dělat chyby je dovoleno. Dokonce i rodiče se jich dopouštějí. Dovednost omluvit se a odpouštět významně usnadňuje hovořit i o problémových a bolavých tématech. S tímto vybavením děti zároveň dostávají schopnost bránit sebe a vymaňovat se z poškozujících situací a vztahů.
Zralý dospělý postoj lze popsat zhruba následovně: Přijímám za sebe odpovědnost. Neházím ji na druhé. Nepopírám vlastní pochybení. Kultivuji prožívání svých emocí, aby nade mnou slepě nevládly. Necítím vinu za něco, co jsem neudělal/a. Jsem schopen/a (sebe)reflexe. Vím, co chci, ale také připouštím, že ledacos nevím a v něčem podléhám nevědomým procesům. Pátrám po pravdě a v případě konfliktu hledám v sobě připravenost ho řešit. Přitom nečekám, že ho někdo vyřeší za mne, ani že to nutně půjde rychle a jednoduše. Nechci věci zbytečně komplikovat. Vědomě nemanipuluji, nepopírám, nelžu. Nenechám se srazit na kolena. Mám soucit s druhými stejně jako se sebou.
Prevence rodinných tabu: Co dělají šťastné rodiny lépe
Zdravé rodiny otevřeně komunikují. Zakázaná témata neexistují. Příslušníci těchto rodin usilují o vzájemné přijímání bez podmínek. Uvažují týmově. Hledají pozitivní věci na sobě, na druhých i na okolnostech v životě. Umějí ocenit a pochválit. Projevují vděčnost. Tolerují chyby u sebe i druhých, ale snaží se je neopakovat. Vykazují rysy skutečného přátelství: podporují se, pomáhají si. Pěstují společný humor. Ano, zní to až příliš idylicky.
Proto zdůrazněme, že k tomu vůbec nejdůležitějšímu patří schopnost usmiřovat se a odpouštět. I lidé ve šťastných rodinách zažívají krušné a krizové chvíle. Ale zvládají je. Do úmoru nevyčítají, zbytečně nekritizují. Nepochybují, že společně překonají každý konflikt i každou nepřízeň, nebo se o to chtějí aspoň pokusit. (V narušených rodinných vztazích schopnost řešení konfliktů chybí. Krizové situace jsou plné sebe/obviňování a nezvládnutých emocí. Usmiřování probíhá neefektivně nebo se vůbec nepodaří.)
K nápravě může dojít tehdy, dojde-li k přiznání citových zranění a k pokusu o obnovu nebo nastolení vzájemné komunikace. Úsilí či zápas o ni je bezpochyby možno vnímat jako úsilí či zápas o obnovu trvale obnovitelného soužití, jehož vyživujícím principem je láska. Ta udržuje pohromadě jak rodiny, tak společnost.
Použitá a doporučená literatura:
Franz Ruppert: Symbióza a autonomie, Portál 2011
Rotraud Pernerová „Tabu v rodinné komunikaci“, Portál 2000