Specifika mužské a ženské výchovy aneb Vychovávají ženy a muži odlišně?

V téměř všech školách tvoří pedagožky, vychovatelky a další ženský personál většinu zaměstnanců. V mateřských školách je mužů ještě znatelně méně. Podobně je tomu v poslední dekádě až dvou i v rodinách, kdy stoupá počet dětí, které jsou vychovávány pouze matkami. Pro zdravý psychický vývoj dítěte je ovšem potřeba, aby na něj měla vliv obě pohlaví, jak ženy, tak muži. Každý z nich působí trochu odlišně a dítě se potřebuje setkávat ve výchově s ženskými i mužskými principy. Protože se v současné době dítě ve škole s muži setkává méně než se ženami, je každý muž-vychovatel ve školním zařízení velmi důležitou osobou, která je pro jeho vývoj přínosem.

Výchova jako dlouhodobý proces interakcí

V současné době se o výchově hodně mluví a pozornost veřejnosti a politiků se více a více upíná zejména na výchovu školní a předškolní. Historicky byla dlouho výchova spojována především s působením rodiny a školní zařízení se vzděláváním dětí, ale v současné době jsou na školní zařízení kladeny daleko větší požadavky také ohledně výchovy dětí.

Cílem výchovy a vzdělávání je vychovat z dítěte jedince, který bude v budoucnu schopen vést svůj život tak, aby vycházel sám se sebou, s druhými lidmi, poradil si s většinou životních nároků, se kterými se může v budoucnosti setkat, a dokázal prožívat svou existenci jako převážně příjemnou.

K tomuto cíli se většinou všichni snažíme dovést své děti. Nikdo si vědomě nepřeje vychovat z nich jedince, kteří budou ve svém životě selhávat a kteří budou nešťastní, nespokojení a nebudou dostatečně přijímaní ostatními lidmi.

Výchova je součástí socializace. Socializaci můžeme označit za proces, během nějž se jedinec z biologické bytosti stává bytostí sociální, která je schopna fungovat v určité společnosti a sdílí s ní stejné vzorce chování a stejné hodnoty a normy. K tomu dochází vzájemnou interakcí mezi dospělým a dítětem.

Socializace probíhá během celého života, ale nejvíce patrný je tento proces v dětství. Záměrně užívám slovo proces, protože k socializaci dítěte nedochází jednorázově, na základě určitého působení nebo vlivu dospělého, ale probíhá postupně během celého vývoje dítěte a později i dospělého. Je to vlastně proces postupného vrůstání dítěte do společnosti.

Dítě se postupně stává plnohodnotným členem společnosti tím, že se ztotožňuje s chováním a prožíváním, které je v dané kultuře, společnosti či rodině běžné, ztotožňuje se se zvyky, normami, hodnotami a postoji, které jsou v jeho sociálním prostředí obvyklé.

Primární a sekundární socializace

Socializaci můžeme dělit na primární a sekundární, nebo také rodinnou a školní. Rodinná má pro dítě větší význam, protože přichází dříve; z rodiny získává dítě převážnou většinu návyků a vzorců chování a prožívání.

Školní socializace přichází až po určité době, předpokládá již nějaké návyky a jakoby nasedá na socializaci rodinnou. Způsoby, kterými rodinná a školní socializace na dítě působí a směrují ho, se na první pohled mohou zdát jako protichůdné.

V rodině má většinou dítě jakousi výjimečnost. Rodiče se zaměřují na jeho individuální potřeby, přizpůsobují svůj život a své potřeby potřebám dítěte a dítě (nebo děti) bývá středem, okolo kterého se točí celý rodinný život.

Pravidla soužití a chování v rodině zase tak podstatná nejsou, jsou snadno změnitelná a porušitelná (dítě má např. za úkol uklidit si každý večer pokojíček, pokud je ale nemocné nebo třeba spadne z kola a odře si koleno, rodiče o něj začnou zvýšeně pečovat a ten večer si pokojíček uklízet nemusí, uklidí jej rodiče). Vztahy v rodině jsou založeny především na přijetí a pozitivních emocích, s rodiči dítě pojí poměrně silné emoční vazby.

Školní socializace funguje na opačných principech. S učiteli dítě nepojí silné emoční vazby, ale především formální vztah. Pravidla, která jsou ve školách, jsou také většinou neosobní, formální a vztahují se na všechny žáky. Na spravedlivá pravidla, která se vztahují na každého, jsou také děti ve školách zvýšeně citlivé a nelibě nesou, pokud někdo mívá úlevy a výjimky. Mohou pak mít pocit, že školní pravidla jsou nespravedlivá.

Školní socializace vlastně připravuje dítě na pracovní svět a svět dospělých, kde nebude mít individuální ani výjimečné postavení a bude se muset přizpůsobit určitému řádu a pravidlům, pokud bude chtít obstát (pokud dítě např. spadne z kola a odře si koleno, ve škole nebývá uvolněno a omluveno třeba z povinnosti vypracovat domácí úkol, podobně jako v budoucnu nebude omluveno z vypracování zadaného úkolu v zaměstnání).

Dalo by se tedy zjednodušeně říct, že rodinná socializace vytváří u dítěte základní návyky, schopnost emočního prožívání a kapacitu pro zvládání emočního a citového života a také kapacitu pro vztahy s druhými lidmi a schopnost vytvářet mezilidské vztahy, kdežto školní socializace vytváří především schopnost přizpůsobit se neosobním požadavkům, podat určitý výkon a upozadit své aktuální individuální potřeby ve prospěch vzdálenějších cílů.

Právě to, že se dítě během svého života setkává s oběma těmito přístupy, je pro něj důležité a vytváří mnohem zralejší a adaptivnější osobnostní strukturu.

 

Ženské a mužské principy výchovy

Podobně jako je pro zdravý vývoj dítěte potřeba mít zkušenost s odlišnou socializací v rodině a ve škole, tak je potřeba mít zkušenost s výchovou žen i mužů. Protože dítě v rodině nepotřebuje více matku nebo otce, potřebuje oba rodiče.

Sigmund Freud napsal, že matka uvádí dítě do vztahů a otec ho uvádí do světa. Připomíná to opět směřování rodinné a školní socializace. Matka je ta, jejíž výchova je více citová a emocionální, miluje své dítě instinktivně a bezpodmínečně. Matky mívají větší strach o své děti, zajišťují většinou každodenní péči a tráví s nimi více času. V péči o děti mívají snahu postarat se o ně co nejlépe a dávají pozor i na jednotlivé detaily; není pro ně důležité jen, že dítě je najezené a oblečené, ale hlídají například i to, aby jedlo zdravě a jeho oblečení bylo praktické a hezké, více se snaží o dokonalost ve výchově.

Otec naopak typicky klade ve výchově větší důraz na poslušnost a disciplínu, oceňuje dítě zejména za výkon. Automaticky v něm vzbuzuje větší respekt a zároveň je spojen s nevšedními zážitky a zábavou. Netráví s dětmi tolik času jako matka, a proto je vnímán jako zajímavější a vzácnější. Zároveň nemívá potřebu být ve výchově dokonalý, a tak bývá více bezstarostný a uvolněný.

Muž ukazuje dítěti okolní svět a učí jej ho poznávat, orientovat se v něm a účelně s ním zacházet. Bývá zaměřen spíše na výsledky činnosti a podporuje dítě v dosahování cílů. Žena je naproti tomu více zaměřena na péči a starost o dítě a na jeho potřeby. Mívá tendenci upřednostňovat bezpečí a pohodlí domova před podporováním dítěte v nejistých a mnohdy ohrožujících aktivitách, více oceňuje snahu než výsledek.

I způsob komunikace s dítětem je u každého pohlaví odlišný. Ženy užívají při mluvení většího počtu slov, jsou zvyklé věci více popisovat, relativizovat a důraz kladou na prožívané pocity dítěte. Mužský způsob komunikace je úspornější, přímý a zaměřený převážně na cíl sdělení. Pro děti je však výhodné, když mají možnost zažít oba způsoby komunikace a výchovných postupů.

Předškolní období je z hlediska vlivu mužského a ženského stylu výchovy velice důležité, protože v něm dochází k řešení tzv. oidipské otázky. Jde o velmi důležité vývojové období.

Oidipovský komplex

Oidipovský komplex vzniká mezi třetím a šestým rokem věku a charakterizuje jej vyšší náklonnost chlapců k matce a více či méně negativní vztah k otci. Obdobně je tomu u dívek – vyšší náklonnost k otci a více či méně negativní vztah k matce (tzv. Elektřin komplex). Tento vývojový úkol je úspěšně završen, když si dítě vytvoří vlastní identitu a psychicky se separuje od rodiče opačného pohlaví.

V období mezi třemi až šesti lety věku nabývá na významu role otce. Také to bývá období, kdy se otcové začínají svým dětem věnovat s daleko větší intenzitou než v období kojeneckém a batolecím, protože nyní s nimi již lze podnikat mnohem více zajímavých věcí.

Zvláště významná je v uvedeném věku postava otce pro chlapce, kteří se mu začínají snažit vyrovnat a identifikují se s ním, ale podstatnou postavou je i pro dívky, pro něž začíná být důležité jeho přijetí a jimž ukazuje jinou podobu světa, než kterou jim ukázala matka. Chlapci i dívky v tomto období začínají být otcem více zaujati. Chlapce je možné často slyšet, jak se chlubí, že „náš tatínek je ten nejlepší a nejsilnější, všechno dokáže“, a dívky pak říkávají, že „tatínek je nejkrásnější na světě“.

Pokud dítě nemá dostatek příležitostí, aby bylo v kontaktu s otcem nebo jiným mužským vzorem, stává se více citově závislé na matce, bývá úzkostnější a méně sebevědomé a může mít v budoucnu větší potíže s navazováním kontaktů s opačným pohlavím. Pro dítě je proto výhodné, když může těžit z kontaktu se vzory ženskými i mužskými. V předškolním období začíná mužský vzor nabývat v dětském vývoji na významu.

Závěr

Závěrem lze shrnout, že pro vývoj dítěte, a předškolního zvláště, je výhodné zastoupení ženských i mužských prvků ve výchově a že pokud se má dítě dobře vyvíjet, mělo by se setkávat s více různými přístupy i pohledy na svět. To mu umožní právě to, že ve škole bude podobné zastoupení mužů i žen v personálu a ono bude moct trávit čas s učiteli a vychovateli obou pohlaví.

Právě variabilita a různorodost umožňuje dítěti postupně si vytvářet pevnější postoje k sobě i ke světu a být otevřenější novým možnostem, zkušenostem i pohledům. Rodiče by se měli shodnout na tom, jaké je jejich pojetí výchovy; způsob, jakým jej dítěti předávají, se pak již může odlišovat, každý z rodičů může projevit svou vlastní individualitu.

Diskuze