Praktické rady a doporučení k problematice poruch komunikace a rodinných tabu přináší rozhovor s psycholožkou Kristýnou Buškovou:
Proč je pro člověka tak těžké přijímat nepříjemné pravdy?
Obvykle proto, že nepříjemné pravdy souvisejí s pocity studu nebo strachu. Když se za něco, co se týká mé osoby nebo rodiny (např. duševní nemoc, něco z rodinné historie, traumatická událost…) stydím, tak mám tendenci od toho utéct a nemám pocit, že s tím můžu cokoliv udělat; to je velký rozdíl například od pocitu viny, který nás nabádá situaci nějak napravit. Intuitivní reakcí tedy v tu chvíli je se na to snažit zapomenout, zakázat to téma sobě i rodině a postupně to vytěsnit. Pak se taková věc stává naším osobním nebo rodinným stínem, který si neradi přiznáváme a jehož přiznání nás vysloveně ohrožuje. Ten samý mechanismus se spouští, když si něco nechceme přiznat z důvodu strachu – například, že naše manželství už opravdu není k záchraně. Nicméně strach z toho, jak to zvládnu s dětmi bez finančního zázemí, nás může vést ke snaze nevidět, jak ve vztahu trpíme, a namlouvat si, že to není tak hrozné. Pak od reality té situace utíkáme, místo abychom hledali řešení.
Neschopnost nahlédnout realitu může souviset také s tím, že to, co nám dnes život komplikuje, nám mohlo někdy v minulosti významně pomáhat, například pro zvládání obtížné vztahové situace, jíž jsme třeba jako dítě nerozuměli a neměli jsme kapacitu ji řešit. Našli jsme tak náhradní řešení v podobě nějaké strategie přežití. Byť nám tato strategie v oné době mohla pomáhat, v dospělosti může znamenat velký problém, včetně ohrožení pro vztahy, které už zakládáme sami. Vzdát se staré strategie ve chvíli, kdy už mi neslouží, předpokládá si ji v první řadě přiznat. To ale může být pro onoho člověka zdrojem velkého strachu a ohrožení. Je to však jediná cesta, jak se v životě posunout a zkvalitnit si ho.
Můžeme uvést příklad?
Jedním takovým příkladem je strach z opuštění a samoty, který si dotyčný nese třeba z důvodu ztráty jednoho rodiče po rozvodu nebo z důvodu emočně nestabilního chování rodičů. Takový člověk se může bát opuštění a panikařit při sebemenším náznaku, že zůstane sám. Stačí, že partner odjede na krátkou pracovní cestu a dva dny nezavolá, nebo si najde své vlastní kamarády a zájmy, které s druhým nesdílí. Člověk postižený nepojmenovaným strachem z opuštění dělá scény, vyčítá, lpí na partnerovi nesnesitelným způsobem. Až ho nakonec z důvodu tohoto vyvíjeného tlaku ztratí. Přestože se to děje opakovaně, je pro něj těžké se tohoto aspektu svého fungování vzdát, protože třeba v dětství takové úzkostné lpění na rodičích mohlo být jedinou pákou na to, jak si zajistit jejich pozornost a péči. Bylo to tedy adaptační. Jenže teď nás to může připravit o partnera, který je ve skutečnosti mnohem spolehlivější, než byli naši rodiče, a celkově se k nám i dobře hodí. Tuto skutečnost si ale nepřipouštíme a máme naopak díky své dávné strategii iluzorní pocit větší kontroly nad situací. O to větší je pak překvapení, když nás partner „náhle“ opustí.
Proč je přiznávání „nepříjemných pravd“ tím těžší, čím bližších vztahů se problémy týkají?
Protože od našich intimních vztahů obvykle v životě očekáváme největší pocit bezpečí. Cokoliv je ohrozí, má potenciál tento pocit bezpečí narušit, a tudíž s námi pěkně zamávat. Ve vztazích a rodinách, kde se lidé cítí bezpečně v otevřené komunikaci, se nepříjemné pravdy zvládají daleko lépe, než ve vztazích a rodinách, kde je strach z otevřené komunikace normou.
Není ale strach z vyjevení nepříjemné pravdy přece jen oprávněný?
Je. Protože jakmile problémy jednou vyhřeznou, pak už je třeba je zpracovat. Vytěsnit zpět něco, co z nevědomí přešlo do vědomí a co jsme skutečným nebo vnitřním zrakem nahlédli, je velmi obtížné. Poté, co je problém odhalen, přichází těžká doba jeho zpracování, a ne všichni, jichž se problém týká, mívají na probírání se vším tím nelehkým nebo nehezkým sílu či motivaci. Není také výjimkou, že psychoterapie končí rozpadem vztahů, protože dotyčnému pomůže uvidět, že poměry, v nichž žije, skutečně nejsou zdravé. V určitém bodě terapie se mnoho lidí rozmýšlí, jestli v daném vztahu zůstanou i přes jeho problémy, nebo jestli se vztahu raději vzdají, a tím se osvobodí pro nový život.
Nakolik je důležité připustit si, že práce s tabuizovanými tématy je běh na delší trať?
Tabuizovaná témata jsou často v podstatě vytěsněným traumatem. A trauma neurofyziologicky postihuje mozek a narušuje schopnost citové vazby. Hluboká traumata, také ta vývojová (např. předčasná ztráta rodiče, sexuální zneužívání, ale třeba i výchova ke vztahové závislosti), do citové vazby vždy zasáhnou a je třeba ji takzvaně reorganizovat; to znamená ono trauma pečlivě nahlédnout, včetně jeho hlubokých a nevědomých aspektů, a zreflektovat. Pak ho teprve lze zaintegrovat do životního příběhu onoho člověka a uzdravit jeho vliv jak na jeho chování, myšlení a emoce, tak i na jeho tělesné a nevědomé prožívání. Obvykle to obnáší změnu ve způsobu fungování ve vtazích a v přístupu k sobě samému. Tento proces sám o sobě nějakou dobu trvá. Pak nastává další fáze, kdy už člověk tyto změny v nahlížení na svůj život začne zkoušet uplatňovat. Často to ovšem znamená přehodnotit své nejbližší vztahy, práci, životní hodnoty, směřování. Může jít o úplnou reorganizaci života, kterou je potřeba provádět uváženě a s rozmyslem. Člověk si nemůže dovolit jen tak seškrtat celý svůj dosavadní život a začít úplně nanovo. Potřebuje nějakou pozvolnou a plynulou transformaci. Na druhou stranu ne každé trauma je tak zásadní a hluboké, a pokud se jedná jen o dílčí záležitost, která nám „nekontaminovala“ celý náš život, lze problém vyřešit v mnohem kratším čase.
Jak vysvětlit, že neochota zabývat se problémy znamená vývojovou blokádu a možnou rezignaci na autentický život?
Jde o to pochopit, že je tomu naopak, než si lidé obecně myslí: Pokud zjistím, že mám problém, neznamená to, že jsem méněcenný/á nebo blázen, ale že řešení a vyřešení tohoto problému naopak podpoří moje duševní zdraví. A pokud připustíme i zákonitosti psychosomatiky, pak jde i o naše zdraví fyzické. Každý skutečně dospělý člověk má schopnost reflektovat a řešit většinu svých problémů. Obranné strategie, vytěsňování a tabuizování tuto schopnost naopak zabíjejí. Samozřejmě, že někdy po nich sáhne každý z nás – z nějakého důvodu nám byly dány k dispozici. Měly by však představovat jen takovou krabičku poslední záchrany na dobu, kdy nějakou situaci potřebujeme hlavně přežít nebo ještě nejsme připraveni si ji úplně připustit. Obecně máme vyhráno, pokud připustíme, že život není bez problémů, naopak. K lidskému životu patří problémy vnímat, přijmout a řešit, i když je to někdy hodně nepříjemné. Tím, že se tomuto procesu budu vyhýbat, si snížím kvalitu života a znemožním vlastní vývoj. Věčným utíkáním od problémů se můžu vzdálit své životní podstatě a nakonec si život doslova zasekat činnostmi a vztahy, které za to nemusí stát. V tomto ohledu je schopnost reflexe a sebereflexe naprosto zásadní. Je to, myslím, také to nejcennější, co nám dává dobrá psychoterapie.
Od rodičů slýcháme, že o určitých věcech s dětmi nemluví, aby je ochránili. Je to na místě?
Je samozřejmě potřeba brát ohledy na dětský věk a na možnosti toho, co dítě podle své povahy dokáže přijmout a zpracovat. V zásadě jsou ale děti mnohem moudřejší a vnímavější, než si dospělí vůbec dokážou představit, a rodiče touto (pseudo)ochranou docílí obvykle víc škody než užitku. Umlčené tabuizované skutečnosti děti nechávají ožít na svých tělech i duších – stonáním, poruchami chování, zlobením, nebo naopak depresí a sebepopřením. Když dospělí předstírají, že existující problém neexistuje, děti cítí ten rozpor a ovlivní je to víc, než kdyby se o věcech otevřeně mluvilo. Tím, že jsou děti ještě hodně otevřené, se často snaží celou věc po svém řešit. Ptají se, pátrají, ale bývají okřiknuty. Nebo se jim řekne, že to, co cítí, není to, co cítí, a že to, co vidí, není to, co vidí. To je naprosto devastující! Dětem to bere schopnost žít autentický život. V mladším věku se to na nich projeví obvykle psychosomaticky nebo poruchami chování, v pozdějším věku a zvláště v dospívání také tím, že se vzepřou a navzdory odporu rodičů zkoušejí citlivá témata prozkoumat samostatně. To obvykle vyvolává obrovské tlaky i vášně, zároveň s tím ale přichází velká šance pro nápravu. Není proto náhodou, že psychologové považují vytěsněná a tabuizovaná témata za ta nejzávažnější, a zároveň za jeden z nejnosnějších, byť nejtěžších, aspektů pro případnou terapeutickou práci s rodinnými systémy i jednotlivci.
Na druhou stranu, když mluvíme o mezigeneračním přenosu, 20. století přineslo nespočet osudových situací opravdu silného kalibru…
Rozhodně, a je potřeba si přiznat, že některá tabu stojí na opravdu silných traumatech a někdy toho může být na jednu generaci prostě až příliš. Pak je vytvoření tabu stále chrání. Mezi dnes nejstaršími lidmi najdeme takové, jejichž – často nesplnitelným – generačním úkolem bylo jenom přežít. Jsme ve střední Evropě, kde se toho ve 20. století stalo mnoho a v postižených rodinách se o tom nemluví, protože i společnost jako taková to začíná teprve pomalu a nepříliš ochotně reflektovat: holocaust, poválečný odsun, 50. léta, normalizace… Někdo byl na straně obětí, jiný na straně agresorů, někdo pasivně přihlížel. Většina lidí si nejspíš vyzkoušela všechny tyto polohy dle situace. To všechno nezměrně zatížilo rodiny i společnost. Nutit někoho, komu je dnes třeba sedmdesát, aby přehodnotil, jak vše zvládl a jak ovlivnil své děti, není, myslím, možné, pokud ten člověk sám nechce. Tito lidé často říkají, že dělali, co mohli. To znamená, že se adaptovali, jak nejlépe mohli v zájmu sebe a ochrany svých dětí. Znovu otevřít jejich prožitky může jen přinést další traumatizaci a je pak šetrnější do věcí nešťourat a onu „inventuru“ nechat už na té další generaci. Obecně ale jistě platí, že by se každý měl pokusit o to, aby za svoji generaci i sám za sebe odpracoval svůj díl práce. Protože když to neuděláme, tak se traumata ještě nakumulují a jejich efekt se s každou generací jen zhoršuje.
Existují i méně osudová traumata, patří k nim právě i mnohá běžná rodinná tabu, zdánlivě snáze řešitelná, kdyby byla vůle. Co dělat v případě, kdy rodina jako celek hledá řešení, ale některý z jejích členů z obranných důvodů snahu o nápravu bojkotuje a komunikovat odmítá?
Pokud je oním člověkem nějaká výrazná a dominantní rodinná postava, stává se, že se rodina přizpůsobí a přidrží se svého způsobu fungování, který sice „vrže“, ale přeci jen celý systém udržuje pohromadě. Pak taková rodina může zvažovat, jestli se jí vyplatí do toho šťourat. Na druhou stranu ve chvíli, kdy je tam opravdu jen jeden člen, který snahu o uzdravení rodinného systému bojkotuje, bývá smutné, když se celý zbytek rodiny přizpůsobí jeho patologii. Už třeba jen tím, že o citlivých věcech před ním automaticky nemluví. Tam je pak, myslím, nebezpečí, že ta jedna osoba nakonec celou rodinu stáhne sebou. Typickým příkladem je domácí násilí nebo alkoholismus. Proti takovýmto typům problémů je vždy nutno se rázně vymezit, jinak je ohrožena celá rodina. Jindy se ona „nemoc“ rovněž týká primárně jen jedné osoby, ale jde třeba o osobní trauma toho člověka, může jít třeba o nespravedlivé věznění. Pak může naopak pomoci, pokud rodina má schopnost tohle vykrýt a tomu člověku umožnit fungovat i s jeho traumatem. To může jít docela dobře, pokud každý člen rodiny do tohoto procesu přispěje svou empatií a ohleduplností. Často to pak není onen oslabený člen rodiny, který by vyhledal terapii, ta ale může pomoci ostatním. To když nabídne bezpečný prostor terapeutické praxe pro nahlédnutí a potřebnou konfrontaci s problémem.
A co v opačném případě, kdy je rodina totálně „zasekaná“, a jen jeden člověk z ní patologii nahlédne?
Takový člověk musí především chránit sám sebe, pokud rodina navzdory vší jeho snaze nezareaguje podobným reorganizačním procesem, který onen člověk iniciuje. Což se stává. Pak je takový člověk vystaven názoru zbytku rodiny, že ty určité věci jsou pro jeho dobro, i když mu ve skutečnosti ubližují. Rodina se ze začátku snaží ho udržet ve starých kolejích a on může zažít velice nepříjemný tlak, kdy rodina může i dávat najevo, že pokud se nepodrobí, tak ostatní ztratí. Často tento tlak časem pomine, když si to onen člověk ustojí, a rodina ho nakonec psychicky pustí, protože ho nechce ztratit. Sama se také začne přirozeně alespoň částečně měnit. Jindy ovšem rodina z nějakého důvodu nedokáže na změny přistoupit, a pak může dojít k tomu, že se cesty i těch nejbližších příbuzných rozejdou. Někdo prostě zůstane ve starých vzorcích, jiný hledá novou cestu. A může to tak být dobře, třeba v případech, kdy v rodině bylo nějaké opravdu velké trauma a každý se na něj adaptoval jinak, zvolil jiné strategie přežití. Je důležité, když aspoň jednotlivci z takové rodiny mohou žít každý sám za sebe a v nových vztazích, a nejen přežívat pod tíhou obranných strategií, které bohužel blokují možnost emocionálního i osobnostního vývoje těch, kteří v nich natrvalo uvíznou.