Rodičovství dnes: Kdy přestaneme bít děti?

Článek navazující na příspěvek doktorky Evy Labusové z minulého týdne dále rozvíjí diskusi kolem fyzického trestání dětí v České republice, jehož úplný zákaz je podle ombudsmanky Anny Šabatové u nás na zvážení podobně jako v jiných zemích ve světě. Nezdráhejte se svoje názory k tématu artikulovat v komentářích.

 

Kdy se obejdeme bez trestání?

Jak bylo konstatováno v úvodu předchozího textu, zatím to tak nevypadá. Čeští rodiče považují tresty, včetně jejich „přiměřené“ fyzické podoby, za vůbec nejefektivnější výchovný prostředek. K nejběžnějším současným podobám trestání patří evergreeny jako zvýšený hlas či křik, domácí vězení, zákazy oblíbených činností, fyzické tresty nebo zamračení nekomunikující rodiče, kteří děti od sebe odhánějí větami typu „odejdi, když se takhle chováš, nechceme tě vidět“. Vyslovené zraňující násilí je sice formálně odmítáno, avšak určit jeho hranici je sporné. Drobné bití a pohlavky stejně jako ponižování a zastrašování dětí (byť „s láskou míněné“) nejsou výjimkou.

Není-li rodičovství cíleně vzděláváno a kultivováno, opakují rodiče instinktivně, co sami zažili, když byli dětmi. A to byly obvykle právě tresty přicházející pokaždé, když dělali něco, co si jejich rodiče nepřáli. Často přitom mohlo jít i o něco, co bylo z vývojového hlediska neškodné, ba důležité. Batolata třeba opakovaně ráda vylévají nápoj z hrnku na zem, protože se tím seznamují s fyzikálními zákony. Rodič, který to musí uklízet, to ale vidí jinak. Zasáhne, zakáže, nenabídne alternativu.

 

Dítě není malý dospělý. Přejímá vzorce chování od rodičů…

Teprve sbírá zkušenosti, utváří svou osobnost, potřebuje poznávat nové věci a při tom nedohlédne důsledků ani souvislostí. Pokud je trest nástrojem k ovládání dítěte za každou cenu, naučí se dítě v těchto okolnostech žít a obvykle i přijme pravidlo: něco provedu, přijde trest, tím je to vyrovnáno. Pak ale uniká to nejdůležitější, a totiž, že nejde o zákonická pravidla hry o tom, co „nadřízenými“ je a není povoleno, nýbrž o utváření vzájemných vztahů i atmosféry ve společenství (rodiny, třídy nebo jiného kolektivu), za které má každý zúčastněný dle svého věku a možností spoluzodpovědnost.

Neempatickým/násilným chováním rodičů děti přicházejí o svou spontaneitu, zdravou emotivitu a často i o své přirozené talenty. Spíše než dítěti hubovat, že zlobí a dělá věci špatně, je na místě srozumitelně, trpělivě a opakovaně vysvětlovat a jednoduchým způsobem sdělovat, co je a není dovoleno, kde jsou hranice. Nezralé emoce dítěte nemohou být přetaveny v nic vědomého a kultivovaného, pokud rodiče sami nejdou příkladem.

Pokud rodiče bez trestů vychovávat nezvládají, dítě by aspoň vždy mělo vědět, zač je trestáno. Rodiče by neměli trestat v afektu, ani trestu nepřidávat citové (manipulativní) zabarvení. Trest má být přiměřený provinění, nikoliv demonstrací rodičovské nadvlády a moci, která sice vede k vnější dětské poslušnosti, avšak nezřídka také ke skrývanému odporu a agresi. A především k vnitřnímu vzdálení obou zúčastněných stran.

Je proto třeba připomínat, že jsou to rodiče, kdo určují pravidla hry. To rodiče nabízejí první sociální prostředí, v němž se dítě učí základním vzorcům chování. V kontextu de facto násilné a mocenskou nadvládou rodičů určované výchovy bývají nakonec výsledkem dvě nežádoucí nastavení: dítě je buď přehnaně poddajné, úzkostné a sebeobviňující, nebo naopak vnitřně rebelující a vzdorné (v obavě z trestu nezřídka začne lhát a podvádět). V obou případech nedostává to nejdůležitější – povědomí o vlastní odpovědnosti. A v obou případech je mezi rodiči a dětmi narušena vzájemná intimita, takže vzniká odcizení.

 

Děti umějí spolupracovat. Záleží na rodičích…

Zdravé a nedeprivované děti mají potřebu souznění se svými rodiči a nemají rády konflikt. Pokud ovšem rodiče nejsou schopni společného vyladění s dítětem a respektování jeho potřeb za současného přiměřeného a jednoznačného vymezování hranic, dětská psychika si navykne své emoční potřeby ignorovat a popírat. V dospělosti to může vést k četným problémům, včetně komplexů méněcennosti, nevyrovnanosti, různých druhů závislosti i deprese. Jako rodiče máme za úkol vybudovat si u dětí autoritu a zároveň usilovat o vysoký stupeň empatie. Prvním úkolem rodičů je proto naučit se s dětmi spolupracovat. A to pokud možno se všemi dětmi, byť u každého dítěte to může obnášet trochu něco jiného.

Některým dětem skutečně stačí jen důraznější napomenutí. Možná je to dáno jejich klidnou a přátelskou povahou, mnohem spíše jde ale o výsledek dlouhodobě vědomého vedení a citlivého spoluprožívání situací, v nichž si dítě s pomocí rodičovské autority krok za krokem uvědomuje vlastní chování i spoluzodpovědnost za harmonii ve vzájemném soužití.

Abychom jako rodiče mohli dítěti nabídnout, co potřebuje, nezbývá nám, než nejprve zapracovat na sobě samých. Než začneme tvrdit, že se bez trestů neobejdeme, zamysleme se nad tím, zda naše děti nezlobí proto, že tím zrcadlí nemocné vztahy v rodině nebo nedostatky v naší péči, včetně nezajištěných základních potřeb, a tedy bezpodmínečného přijetí, pravidelného režimu, dostatku odpočinku a spánku, dostatku podnětů a vhodného zabavení, ale také kvalitního jídla bez cukru a aditiv.

 

Síla mezigeneračního přenosu a hledání obnovy

Co je neméně důležité – jde také o nezpracovaná traumata rodičů z jejich vlastního dětství. V současnosti naštěstí přibývá těch, kteří o výchově do hloubky přemýšlejí a jsou připraveni začít sami u sebe. Tedy stále častěji vyhledávají i nějakou formu poradenství, psychoterapie a vnitřní práce na sobě samých. Ať už je člověk příslušníkem kterékoli generace, dříve či později při těchto příležitostech, v chráněném prostředí terapeutické místnosti, přichází řeč na způsob, jakým jejich pečovatelé kdysi reagovali na emoční potřeby dotyčného, a zejména na pláč, hněv, úzkost či strach. Nebývá to vlídná rekapitulace.

Jedna z nejčastěji opakovaných „psychoterapeutických zakázek“ se točí kolem nízkého sebevědomí („Nemám se rád/a. Nejsem se sebou v pohodě. Příliš si nevěřím. Nemyslím, že jsem pro někoho zajímavý/á.“). Kolik z lidí zažilo, že se jejich rodiče – zvenku viděni a klientem popisováni jako „normální“ – uchylovali k nepřiměřeným trestům, k bití, sprchování batolete v záchvatu vzdoru studenou vodou, k trestání klečením na struhadle či na hrachu, zavíráním do temných místností. Kolik lidí v dětství zažilo, že byli odstavováni z komunikace zesměšňováním či zlehčováním svých potřeb a pocitů tvrdým autoritářstvím rodičů

Často ovšem trvá, než jsou v terapii tyto skutečnosti pojmenovány, protože je dotyční nezřídka sami zlehčují nebo disociují a své dětství vnímají jako „přece docela běžné“. Zarazí se až ve chvíli, kdy se přistihnou, že sami takto nevhodně (zděděným způsobem) jednají se svým partnerem, dítětem či vnoučetem, a poté, co je opustí nezvladatelná emoce, se za své chování stydí a touží s ním přestat. Když se v terapii podaří zraňující skutečnost ozřejmit a pojmenovat a v mezích možností i ošetřit, lidé s překvapením pozorují vlastní proměnu týkající se vztahu k sobě i druhým a vítají nové perspektivy pro své párové vztahy, rodičovství i prarodičovství.

 

Především emoce zůstávají vodítkem pro sbližování generací

Zůstanou-li emoce nepřiznány a potlačeny, spoluvytvářejí zatěžující mezigenerační přenos a četné osobní i společenské patologie. Úlevu i východisko přináší snaha rodičů nahlédnout a pochopit vlastní, v dětství nenaplněné emoční potřeby a jejich zpětné ošetření. K nejsilnějším a nejčastějším návodným emocím tohoto druhu patří vedle hněvu a agrese také pocity viny a úzkost. Nejsilnějšími spouštěči nepřiměřeného (pra)rodičovského chování a odporu jsou pláč a vzdor potomka či vnoučete. Bezmoc a agrese dospělých plynou z pocitu, že je dítě silným pláčem nebo nekontrolovaným vzdorem odmítá. Takové chápání situace se často vyskytuje u lidí, kteří byli sami svými rodiči nějakým způsobem odmítnuti nebo zanedbáváni. Na nevědomé rovině se začnou cítit nechtění, nemilovaní, bezmocní. Vnitřní zmatek a zoufalství vedou k hrubostem nebo dokonce ke zneužívání, zvláště pokud dospělí sami byli kdysi jako děti za stejných okolností okřikováni, biti nebo zneužíváni.

 

Rodičovství jako nejúčinnější škola sebepoznání a sociálního zrání

Již Komenský upozorňoval, že zatímco nejobyčejnějšímu řemeslu se člověk učí a pečlivě se na jeho výkon připravuje, pro rodičovství obvykle, pokud se o to sami nepřičiníme, žádné vzdělání nemáme. Všichni v sobě automaticky neseme jen vzory svých vlastních vychovatelů a jsme ovlivněni postoji, jaké k rodičovství zaujímá společnost, v níž žijeme. Tváří v tvář vlastním dětem pak býváme odkázáni na svůj cit a svědomí a na míru jejich kultivace. Oproti předchozím generacím máme ale dvě obrovské výhody: dostupné informace a možnost volby. Jen na nás záleží, jakou kvalitu rodičovství nabídneme svým potomkům a jaký stupeň sebepoznání a osvobození od případných zranění z vlastního vývoje dopřejeme sami sobě.

0 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 5 (0 hodnocení, průměr: 0,00 z 5)
Pokud chcete hodnotit, prosím, přihlašte se.
Loading...

Napsat komentář