Psychosomatika v MŠ: Co můžeme vyčíst z reakce dítěte?

Blíží se září a s ním je spojen i nástup nových dětí do mateřské školy. Ačkoliv většina dětí zvládá tuto první změnu v jejich životě statečně a bez větších potíží, pro jiné může jít o vysoce zátěžovou situaci. Projevy signalizující obtížnou adaptaci dítěte na mateřskou školu bývají nejrůznějšího druhu. V některých případech se však může jednat i o symptomy závažnější psychické poruchy, proto je třeba věnovat jim náležitou pozornost.

Jelikož mateřskou školu navštěvuje nesmírně široké spektrum dětí, určité odlišnosti či atypické projevy mohou snadno uniknout pozornosti. Na druhou stranu jsou některé signály natolik silné a významné, že se vyplatí je nepodceňovat. K méně nápadným signálům náleží zvýšená nemocnost, která se někdy přičítá „promoření“ dítěte při kontaktu s prostředím méně sterilním, než na jaké bylo zvyklé v době, kdy školu nenavštěvovalo. Pokud ovšem takový stav trvá delší dobu – někdy je dítě třeba den dva ve školce a poté opět onemocní –, můžeme jej vnímat jako signál obrany organismu proti začlenění do programu školy, popř. nevědomou reakci proti separaci od rodiny. Je-li dítě opakovaně nemocné, zajistí si péči v domácím prostředí a obvykle se také znovu stane centrem pozornosti a péče rodiny.

Dalším signálem obtížné adaptace na změněný životní rytmus mohou být regresivní projevy – dítě se začne pomočovat, zhorší se mu řeč, popř. začne z ničeho nic zadrhávat. Jak se s těmito projevy souvisejícími s obtížnější adaptací vypořádat? Nejjednodušší, někdy však zároveň nejsložitější formou je úzká spolupráce s rodiči, kteří by měli být, hned jak se obtíže objeví, jasně informováni o tom, že jejich dítě má pravděpodobně problém.

Nerovnoměrný psychomotorický vývoj

Jiné poruchy již souvisejí s vlastním vývojem dítěte a mívají hlubší patologii. Nerovnoměrný psychomotorický vývoj dítěte se sice u zápisu projevit nemusí, ale při zařazení do programu ve škole nerovnoměrnosti vyjdou najevo.

Mezi nejčastější problémy související s psychickým vývojem dítěte patří:

  • Poruchy řečového vývoje – jedná se o celou škálu poruch od prostého opožděného vývoje řeči po dysfatickou poruchu. Při výskytu nápadnějšího rozdílu, než je přirozený vývoj řeči dítěte, je dobré nejlépe hned zpočátku upozornit rodiče na možnou poruchu s tím, že včasné podchycení a doporučená náprava pomohou jak dítěti, tak rodičům i škole handicap vyrovnat.
  • Mentální opoždění – obvykle v souvislosti s celkovým psychomotorickým vývojem dítěte, někdy „pseudoopoždění“ dané málo podnětným, až zanedbávajícím rodinným prostředím.
  • Hyperaktivní dítě – dítě, které neudrží pozornost, dělá mu obtíže řízená činnost, někdy se u něho objevuje i emoční afekt. Příčiny mohou být v zásadě opět dvě. Jedna z nich je záležitostí diagnózy ADHD (dříve LMD a ještě dříve lehká dětská encefalopatie), kdy se za příčinu považuje pravděpodobné drobné neurologické postižení, popř. s podílem genetiky. Ve druhém případě může jít o signál rodinné problematiky – dítě bývá citově zanedbané, týrané, v rodině se vyskytují problémy. Hyperaktivita může být také součástí neurotického vývoje dítěte, které není schopno zvládat nároky okolí včetně požadavků rodiny. Opět se objevuje vyšší tlak na výkon – od útlého věku nároky na vzdělávání bez možnosti dítěte vypnout, odpočinout si, uvolnit se a přirozeně si hrát. Kladou se neúměrné nároky na socioemoční zralost dítěte – na jeho samostatnost a delegování kompetencí v oblasti rozhodování i tam, kde na to dítě dosud není připraveno – často v souvislosti s „volnou“ výchovou, která dítěti neposkytuje tolik potřebné hranice. Stejně tak se neurotický vývoj projevuje v okamžicích, kdy se rozpadá rodina a rodiče mají mezi sebou konflikty ohledně péče o dítě (vleklé soudy, návštěvy různých soudních znalců, kde je dítě opakovaně podrobováno šetření vztahů v rodině, apod.).
  • Porucha autistického spektra – stojí za zmínku, že základní charakteristikou této poruchy je především porucha sociálních vztahů. Děti postižené poruchou autistického spektra nejsou schopny plně se zapojit do skupiny, hrají si samy a často stereotypně, potřebují drobné, ale pravidelné rituály a při jejich narušení se jich zmocní velká úzkost, která může vyústit v agresivní afekt, někdy i v sebepoškozování.

Možnosti školy při řešení problémů

Jak má při zjištění zásadnějších problémů postupovat škola? První možností je – poté, co vyjdou najevo určité nápadnosti v projevech dítěte – upozornit rodiče, že je zapotřebí vyhledat a navštívit odborníka a situaci s ním prokonzultovat. V první fázi jím může být pediatr, popř. psycholog. Mnohdy se ovšem stává, že se škola následně dozví, že dítě už je v péči nějakého odborného pracoviště – obvykle ne urologie.

Pro práci s dětmi podobně diagnostikovanými platí, že dítě má nárok na tzv. integraci žáka se zdravotním postižením, a to buď skupinovou (ve specializovaných třídách), nebo individuální, někdy spojenou s možností asistenta pedagoga. Práce s více postiženými dětmi nebývá snadná a je pochopitelné, že při běžném provozu školy se bez podpory téměř nedá zvládat.

Komplikaci může představovat nikoli neochota rodičů, ale spíše rodičovské zavírání očí před možným problémem. V takovém případě je třeba velké diplomacie pedagogů k tomu, aby rodiče přesvědčili, že dobře diagnostikovanému dítěti lze účinně pomáhat a že dítě má na zvýšenou péči nárok, ale až po vystavení odborného posudku. Ve školském prostředí jsou k tomuto posudku kompetentní pouze pedagogicko-psychologické poradny a speciálně pedagogická centra.

Diskuze