Používání trestů a pochval jako nástrojů ve výchově a vzdělávání vychází z předpokladu, že existují dvě skupiny lidí – „my“, kteří víme, můžeme a jsme silnější, a „oni“, kteří jsou slabší, nevědí a mají či nemají povoleno nebo zakázáno něco dělat a říkat. My – rodiče a učitelé – a oni – děti.
Pochvaly a tresty v dnešní společnosti
Běžně využíváme své síly a moci k tomu, abychom dětem říkali, co mají a nemají dělat, co mohou a nemohou říkat. Pokud se děti chovají tak, jak jim řekneme nebo jaká máme od nich očekávání, pochválíme je, a pokud se z námi vymezených mantinelů vychýlí, napomeneme je, pokáráme nebo potrestáme.
Všichni to známe, většina z nás v tomto systému vyrostla v rodině, ve škole a žijeme v něm také v zaměstnání, kdy jedni jsou šéfové a druzí podřízení. Na tresty a odměny jsme zvyklí a do značné míry je na nich založená celá západní společnost. Vychováváme děti k tomu, aby z nich vyrostli poslušní občané a podřízení, úspěšní šéfové a autoritativní rodiče.
Rozhodování dětí i dospělých o tom, co udělají, je do značné míry závislé na tom, jakou reakci očekávají od ostatních. Bude to pochvala, nebo trest? Fungujeme na principu vnější motivace, na tom, co nám kdo řekne nebo jak zareaguje na to, co řekneme nebo uděláme my.
Možná si říkáte, co je na tom špatně? Ráda bych vám nabídla k zamyšlení alternativu, která se zaměřuje na podporu vnitřní motivace a na jednání v souladu s nejlepším vědomím a svědomím. Vlastním, vnitřním a nikoli cizím, vnějším.
Motivace dětí
Každý novorozenec přichází na svět s vnitřní motivací. Motivací naučit se jíst, chodit, mluvit, navazovat vztahy s ostatními… Nemusíme děti učit chodit, mají v sobě zakódováno, jak se to naučit, a obrovskou touhu toho v ten správný čas dosáhnout. Když přijde ten správný čas, který je v souladu s jejich fyzickým a psychickým vývojem, budou pozorovat ostatní, trénovat potřebné svaly, zkoušet se postavit, padat a dělat všechno možné, aby se naučily chodit. Není třeba je chválit, odměňovat ani napomínat, vyhrožovat nebo je trestat. A stejně tak je to se všemi ostatními dovednostmi, které jsou potřebné k životu.
Trest a pochvala jsou nástroje autoritářského způsobu výchovy a krátkodobě vedou k tomu, že dítě dělá, co si dospělý přeje. Jak se říká, dítě je poslušné. Nicméně poslušnost má svá značná skrytá úskalí – je založena na strachu z trestu nebo touze po odměně. Místo probuzení vnitřní touhy využívá externí kontrolu – dítě dělá, jak je mu řečeno, protože se naučilo, že poslouchat je „správné“, případně to dělá ze strachu z psychicky, případně i fyzicky bolestivého trestu. Čím je dítě starší, tím je pro dospělého náročnější přijít s motivujícími tresty a odměnami – dítě začíná být fyzicky zdatnější, a čím je dítě samostatnější, tím jsou pro něj odměny méně zajímavé. Pokud se dospělý nerozhodne z této závislosti na trestech a odměnách vystoupit, začne ji sám uplatňovat na svých dětech a svých podřízených v práci. Celkově se dá říct, že poslušnost ničí vztah mezi dítětem a dospělým a má negativní vliv na sebevědomí dítěte.
Alternativou k poslušnosti je spolupráce
Alternativou k poslušnosti je spolupráce, která vychází z přirozené touhy pomoct nebo se učit. Spolupráce vychází z předpokladu, že dítě je sociální bytost, která chce být nejen plnoprávnou, ale i právoplatnou součástí rodiny a společnosti. Spolupráce je založená na společných cílech, podporuje sebevědomí dětí a vzájemnou důvěru. Děti pak v období dospívání nemají důvod rebelovat.
Spolupráce ve výchově není vždy možná, jsou situace, kdy dítě spolupracovat nechce nebo nemůže. V tom případě má dospělý roli laskavého průvodce, který mu říká, jak které věci fungují a co je a není možné. Patří k tomu také nastavování hranic nebo mantinelů, zejména pokud se jedná o ochranu zdraví a bezpečnosti zúčastněných. Při nastavování hranic není nikdy nutné využívat hrozby a tresty, vždy je možné nastavit je klidně.
Nevýhody trestů
Výsledky studií, které měly za cíl vysledovat vztah mezi trestáním dětí a jejich chováním, se shodují na tom, že tresty nejsou efektivním nástrojem ke zlepšení chování dětí, a navíc korelují s nedostatkem pevného vztahu s dospělými, s nižším IQ a horšími školními výsledky. Negativní důsledky trestů se přenášejí až do dospělosti, kdy vedou k psychickým poruchám jako deprese, agresivita, fyzické násilí, sebevraždy.
Mezi tresty patří nejen fyzické tresty – bití, plácání, facky –, ale také odepírání svobod – určení místa, kde dítě musí být, odebírání privilegií – možnost si hrát, možnost se dívat na pohádku, jít na výlet. Za tresty považujeme také odpírání pozornosti a lásky – rodiče s dětmi nemluví, neusmějí se na ně nebo je nevezmou za ruku.
Když se dítě chová nepřijatelným způsobem, hází hračky, kouše jiné děti nebo fňuká, že něco chce nebo se mu něco nelíbí, znamená to, že není v harmonii s přítomnými dospělými a dětmi. Žádá tak o pozornost, nežádá o to, abyste se na něj zlobili nebo odvedli jeho pozornost, ale abyste mu pomohli dostat se tam, kde se cítí v bezpečí a je v souladu se svým okolím.
Děti se chovají nepřijatelným způsobem, když je harmonie narušena dřívějším traumatem nebo běžným každodenním stresem. Mozek přejde do stavu „útok nebo útěk“, logické uvažování je zastaveno, a ať říkáte, co říkáte, dítě není schopné vnímat.
Některé výchovné metody přenálepkovaly tresty na důsledky a snaží se vysvětlit, že pokud je důsledek logickou odpovědí na činnost dítěte, a navíc o něm dítě informujeme předem, jedná se o vhodnou výchovnou metodu a vlastně se ani nejedná o tresty.
Osobně s tím nesouhlasím a domnívám se, že s tím nesouhlasí ani děti. Určitě je pravda, že nečekaný trest dělá situaci horší než ten plánovaný, ale i plánovaný trest je stále trestem. To, že o něm dítěti řekneme předem, znamená, že mu vyhrožujeme a dáváme najevo, že nevěříme, že se bude chovat spolupracujícím způsobem, a že očekáváme, že selže. A už pro něj máme připravený trest, kterému moderně řekneme důsledky.
- U nás děti netrestáme. Když se dítě chová nevhodným způsobem, pošleme jej do pokoje, aby se tam uklidnilo.
Toto je alternativa ke klasickému posílání dětí do kouta nebo dřívějšímu klečení na hrachu. Na první pohled se izolace dítěte od ostatních zdá být smysluplná. Dává všem možnost se uklidnit. Dospělí se domnívají, že dítě v koutě nebo jiné místnosti pochopí, co udělalo špatně, zpytuje svědomí a příště už to neudělá.
Pokud se nad tím zamyslíte, jedná se o trest. Dítěti je omezen pohyb a má se stydět. Cítí se pak špatně a není s trestajícím dospělým v harmonii. Také slouží jako odstrašující příklad pro ostatní – pokud se nebudete chovat slušně, skončíte stejně. Děti se chovají nevhodným způsobem tehdy, když nejsou v harmonii s dospělými, s ostatními dětmi a se svým okolím.
- Jak se obejít bez trestů, když se děti vztekají?
Vztekání se stejně jako pláč jsou způsobem komunikace, kterým nám děti říkají, že potřebují pomoc s uvolňováním svých emocí. Nejlepší reakcí na vztek dítěte je nechat ho proběhnout až do té doby, než se dítě uklidní. Je třeba jen dávat pozor na to, aby si dítě neublížilo nebo neublížilo někomu jinému. Je vhodné být nablízku, dítě potřebuje cítit jistotu a podporu ze strany dospělého. Podpora spočívá v tom, že dítěti nasloucháme, ale aktivně nevstupujeme do jeho projevu emocí.
Pokud dítě utišujeme, uklidňujeme nebo odvádíme jeho pozornost jinam, podaří se nám zastavit projev jeho vztekání, nicméně tím nezměníme, jak se cítí, a uzavřeme tak emocím únikovou cestu z těla ven. Ty se pak nastřádají a projeví se později, případně jinak – dítě nemůže usnout, probouzí se nebo se nemůže soustředit, případně se začne projevovat agresivně.
- Dobře, ale někdy provede dítě něco tak strašného, že trest je nutný, aby si zapamatovalo, že to znovu nemá dělat.
K tomu, abychom dítě naučili se chovat, není nutné je trestat a odepírat mu naši lásku a pozornost. Je zcela možné pomoct dětem naučit se spolupracovat a růst ve slušné členy společnosti, aniž bychom je trestali, odměňovali nebo aplikovali důsledky jakéhokoli druhu. Neexistuje rychlá a snadná metoda, která vyřeší každý konflikt. Je potřebné, abychom považovali každou situaci za jedinečnou příležitost být pružní a kreativní a poskytovali dětem pozornost a respekt, na které mají právo a které ke svému zdravému vývoji potřebují.
Rizika pochval a odměn
- Dovedu se ztotožnit s tím, že tresty nejsou pro děti vhodné, ale co je špatného na odměnách?
I když se to na první pohled možná nezdá, odměna funguje stejně jako trest. Odměny ignorují skutečné příčiny chování a zakrývají je chováním, které si zaslouží odměnu. Absence odměny je pociťována jako trest. Odměny učí děti konformitě a poslušnosti, spíše než aby ukazovaly hodnoty, jaké komunita, ve které žijí, zastává.
Odměny učí děti následovat princip cukru a biče spíš než samostatně přemýšlet. Odměna je nástroj kontroly dětí a činí je bezmocnými, buduje závislost na externí kontrole. Odměny omezují vlastní disciplínu a vedou k soutěživosti mezi dětmi.
Speciálním druhem odměny jsou úplatky. Pokud chceme, aby dítě něco udělalo, tak jej uplatíme. Jedná se o manipulaci chování dítěte odměnou předem. Pokud zavedeme používání úplatků, děti jejich princip brzy pochopí a začnou je vyžadovat k tomu, aby vůbec něco udělaly – oblékly se, uklidily, někam šly a podobně.
- Jak bude dítě vědět, že dělá něco správně, když ho nepochválím?
Děti dělají to, co uspokojuje jejich potřeby. V raném věku neberou ohledy na to, jaký vliv má uspokojování jejich potřeb na ostatní, avšak s tím, jak se rozvíjí jejich sociální dovednosti, si začínají uvědomovat vliv svého vlastního chování na ostatní. Lepší než pochvala nebo odměna za „vhodné“ chování je sdílení radosti z toho, co dítě udělalo nebo řeklo.
Principy výchovy a vzdělávání bez trestů a odměn
Neexistuje jednoduchý návod, čím nahradit tresty a odměny. Cestou se zdá být vytvoření naprosto jiné dynamiky mezi rodiči a dětmi.
Snažte se pochopit potřeby dětí – co je vede k tomu, že se chovají určitým způsobem, a čeho se snaží dosáhnout? Jsou hladové nebo unavené? Mají potřebu samostatnosti? Když pochopíme potřeby dětí, bude pro nás mnohem snazší klidně reagovat na jejich chování a pomoct jim nalézt způsob, jak tyto potřeby uspokojit, aniž by docházelo k omezování či ohrožování okolí.
Respektujte děti stejně jako dospělé – je větší pravděpodobnost, že děti budou respektovat dospělé a ostatní děti, když je budou respektovat ostatní. Vezměte si takové přerušování v mluvení nebo činnosti. Dospělí často a bez zaváhání přerušují děti v jejich hře nebo povídání a vyžadují, aby děti nepřerušovaly je samotné nebo jiné dospělé.
Respektování je také o tom, že uznáme, že děti vědí některé věci lépe než dospělí. Vědí, kdy mají hlad, kdy potřebují spát, znají své kamarády lépe než my. Je také nerespektující, když říkáme dětem, jak se mají cítit (např. „Nebreč, vždyť se ti nic nestalo.“) Jen proto, že jsme dospělí, nemůžeme předpokládat, že děti známe a rozumíme jim lépe než ony samotné.
Dejte dětem najevo, že i vy jste lidé – ukažte, že i vy jste skuteční lidé, máte své vlastní potřeby, preference, věci, které děláte rádi, a věci, které vás vůbec nebaví. Každý člověk je občas unavený nebo nemá náladu, neví, co říct, nebo lituje toho, co udělal. A děti by to měly vědět! Neměli bychom předstírat, že známe všechny odpovědi a chováme se vždy optimálně. Pokud uděláte něco, čeho litujete, neváhejte se dítěti omluvit. Dá jim to skvělý příklad, jak se omluva realizuje. A pokud dítěti přiznáme, že něco neznáme, jen nás to vzájemně sblíží a bude nás to inspirovat k vzájemné pomoci.
Méně mluvte a více poslouchejte – pokud dítě udělalo něco nevhodného, je mnohem méně efektivní mu říkat, co a jak udělalo špatně a jaký vliv to má na ostatní, než se ptát, dozvědět se od dítěte jeho názor a zjistit, jak se cítí. Být skvělým rodičem znamená více se ptát a mnohem méně informovat a dávat pokyny.
K tomu, aby nám dítě odpovědělo na naše otázky, je nutné, aby se s námi cítilo v bezpečí a aby nemělo obavy nám poskytnout informace. To se odvíjí od toho, s jakými reakcemi se jeho slova dříve setkala. Existují také situace, zejména když je dítě smutné a pláče, kdy je nejlepší neříkat nic. Zůstat v blízkosti dítěte a jen s ním soucítit.
Mějte na paměti vývojové stadium dětského mozku – jste frustrovaní, že musíte dětem opakovat informace znova a znova? Dětský mozek nemá kapacitu pamatovat si pravidla, zejména v situacích, které jsou stresující. Šedá kůra mozková se u dětí teprve vyvíjí a ony mají mnohem větší sklony přejít k emotivnímu chování než dospělí. Dítě se učí – zjišťuje, jestli pravidlo, které platilo včera, platí i dnes, jestli jej vyžaduje jen jedna učitelka, nebo i ta druhá, a podobně.
Děti v předškolním věku obvykle nechtějí nikomu ublížit nebo něco zničit, to je často jen naše interpretace. Pro děti jsou nejdůležitější vlastní potřeby a hledání způsobu jejich uspokojení. Rodiče s velkou potřebou kontroly mají často nerealistická očekávání – pro děti je těžké jíst a nemluvit u toho, zapamatovat si, že se mají uklidit hračky, udělat, co bylo slíbeno, a podobně.