Otec, matka, „nový otec“ a výchovné archetypy

Nezačnu okřídleným: „Již staří Řekové a Římané…“ Postačí citovat ze svěžího dílka Václava Gabriela Výchova rodinná pro naše rodiče a vychovatele vydaného v Praze roku 1896. Autor dí: „Mnozí rodiče se domnívají, že s dítkami svými, co se jim líbí, činiti a jakkoli s nimi nakládati mohou. Jedni mnoho svým dítkám povolují, všechno dítkám odpouštějí, měkce, rozpustile je vychovávají, práva svého málo užívajíce. Jiní zase práva svého nadužívají a s dítkami nemilosrdně až ukrutně zacházejí.

Co když to je archetyp?

Lze hovořit o „sociální dědičnosti“. V zátěži mnohdy nevědomky jednáme způsobem, který známe z reakcí rodiče stejného pohlaví. Určitý posun tu ale je – namátkou přísná výchova se dnes může značně lišit od přísné výchovy časů páně Gabriela. Podobně i rozmazlujeme poněkud jinak…

Autor metody rodinných konstelací Bert Hellinger tvrdí, že mj. dědíme a svým způsobem prožíváme znovu různé aspekty a souvislosti rodinných traumatických prožitků. Hovoří o „nevědomé loajalitě“. Neuvědomujeme si tedy příčiny stávajících problémů, jež mohou souviset s prožitky a traumaty dřívějších generací.

Některé slepé uličky

Otcové, s nimiž se setkávám coby manželský poradce, nejsou obvykle tyrani. Až na opravdové výjimky je nelze nazvat výrazem „macho“. Mnozí to myslí dobře a dělají, co umějí. Jenže chybička se vloudí… a nebývá jich málo!

  • Otec „zlatoústý“

Hovoří jako kniha. Operuje fakty o předcházení citovému strádání, nepříjemném dopadu spěchu a nenahraditelnosti mateřské role. Nepřijdete si na něj, horujete-li pro přirozené rodičovství respektující individualitu všech členů rodiny. Tito muži vědí své a kupodivu rádi diskutují. Vždy značně kategoricky obhajují svůj pohled, zamluví nebo přejdou fakt, který se jim „nehodí“.

  • Dítě v roli otce

Od výše uvedených případů se situace této rodiny dost liší. Zatrpklý rodič v neúplné či pramálo funkční rodině umí z dětí učinit mladé-staré. Jsou pak zodpovědné i za to, co přesahuje jejich možnosti a reálné kompetence.

V středisku pro uprchlíky z bývalé Jugoslávie mne například vyhledal třináctiletý chlapec. Vyprávěl mi o hádce své matky s jinou uprchlicí o hrnec. Cizí žena při této příležitosti jeho matku hrubě urazila, konkrétně vulgárně proklela rodidla hochovy babičky, orgány, jež daly život jeho matce, kterou nazvala poběhlicí. A protože smrtelnou urážku by měl muslim-hlava rodiny smýt krví a hochův otec byl v té době internován v zajateckém táboře a nejstarším mužem rodiny byl právě on, chtěl vědět, co teď? Fakt je, že řešení problému formou asertivního selektivního ignorování přijal s úlevou.

I v naší kultuře vzniká u dětí s nepřiměřenými úkoly tzv. falešné self neboli mladé-staré já. Dotyční omezí kontakt s vrstevníky, nerozumí si s nimi, „jsou jinde“. Pro vývoj zdravé osobnosti to však není dobré.

 

  • Otec „jen počkej!“

Z rodiny za hlasem svého srdce odcházející muži údajně často slýchávají: „Jdi si, ale dítě už neuvidíš!“ OSPOD by o tom mohl psát romány… Mužská racionalita se ale takovému vyhlášení války často vzpírá. Nabízí se protitah: „Podám návrh na svěření dítka na dobu do i po rozvodu do své (otcovské) péče!“ Podobný manévr se samozřejmě objevuje i v obráceném gardu, tj. mimomanželskou láskou a zmámená, že odchází matka…

  • Otec na rodičovské dovolené „de luxe“

Otec stejně jako matka dokáže požadavky rodičovské dovolené zvládnout. Někteří pánové ji prožívají coby „dovolenou de luxe“. Matka jim připraví vše potřebné před odchodem do práce a po návratu se samozřejmě plně věnuje dítku. A bývá tu ještě angažovaná babička.

 

Historický happy end? Cesta od pouhého zplození k opravdovému otcovství

Ve vyspělých kapitalistických zemích (nejdřív a nejsilněji v těch skandinávských) nastává významný historický předěl v požadavcích na dobrého otce v 70. letech minulého století. Objevuje se pro mnohé nepřijatelná premisa, že otec kromě své role může zvládat všechny mateřské povinnosti (mimo kojení) stejně dobře jako matka. Švédové jako první nahradili mateřské dávky dávkami rodičovskými. A nešlo jen o slůvka. Z mateřské dovolené se mohla bez problémů stát otcovská dovolená.

Postoj matky (někdy dokonce i babičky) ovlivňuje otcovskou angažovanost. Americký výzkum tvrdí, že 60–80 % matek nevidí rádo zvýšenou snahu otce věnovat se dítěti. Otec má pomáhat na ženino vyzvání a dle jejích představ, musí zabezpečovat materiální a sociální status rodiny, dítě a péče o domácnost je při uvedených postojích doménou matky.

Z předrozvodové poradenské praxe vím, že zvýšený zájem o potomka ze strany muže bývá ženou vnímán jako vážné varování, a to v tom smyslu, že otec chce dítě na sebe navázat a matku o něj připravit. Ale dost chmurných vizí. Pokud matka s otcovým přístupem souhlasí, ba ho dokonce podporuje, lze plně využívat nových forem otcovství.

  • Angažovaný otec

Nesoutěží v rodičovské roli s matkou. Nejde o výchovu fifty fifty (já dopoledne, ty odpoledne), na péči o dítě se ovšem významným způsobem podílí. Rodiče se doplňují, v rámci svých nejlepších možností fungují oba společně. Ani jeden z nich nemá podstatnou převahu nad druhým co do výchovného působení na dítě.

  • „Nový“ otec

Do jisté míry je synonymem předchozího typu. Jedná se o překlad často citovaného výrazu „new fatherhood“. Toto označení ovšem působí v češtině poněkud dvojsmyslně (při zhruba padesátiprocentní rozvodovosti by mohlo jít o otčíma tzv. doplněné rodiny).

Na pomyslném erbu řádného „nového“ otce je heslo: Jsme jiní než generace našich otců! Jde o styl otcovství, o otce poučeně se zajímajícího o dítě. Tito pánové bývají po ruce tehdy, když je dítka potřebují, jsou jim citově i fyzicky blízko, rozvíjejí jejich zájmy i kladné hodnoty.

Nejde o nového otce v neúplné rodině, jenž blahu potomků podřizuje svůj osobní život, ale o harmonické prostředí rodiny, v níž se táta s mámou doplňují, muž si váží své ženy a naopak to platí také. K lásce, úctě, respektu, empatii, jakož i k toleranci odlišností mezi mužem a ženou vedou rodiče i své děti.

  • Pečující otec

Jeho přístup rozšiřuje to, co je uvedeno jako charakteristika „nového“ otce. O děti pečuje obvykle v určitých obdobích života rodiny více než matka. Samozřejmě bez konfliktů a po dohodě. Nejde tu o otce na rodičovské dovolené, ale například o případ, kdy matka odjede do lázní, připravuje se na atestaci či si jinak zvyšuje kvalifikaci, pečuje o staré rodiče bydlící jinde apod.

  • „Matkové“

Toto je označení, z nějž mi naskakuje kopřivka, leč objevilo se jak v odborné literatuře, tak i v populárních časopisech. Jde o otce zastávajícího v plné míře obvyklou roli matky na rodičovské dovolené. Inu, chybička v terminologii se vloudit může… Podobně lze s odkazem na kdysi obvyklé jednokariérové manželství nazvat ženu v manželství dvoukariérovém mužatkou.

  • Zúčastněný otec

Nejvíce připomíná osvícené otce minulosti. Dítěti se věnuje výrazně méně než matka, nicméně se snaží v tomto směru značně využívat svých omezených časových možností. O radosti a starosti dítka, jakož i jeho matky, se opravdu zajímá. Zasáhne, je-li třeba.

Před lety byl uskutečněn výzkum manželství polských námořníků, tj. mužů dlouhodobě pobývajících mimo domov. Popsaný model především často přispíval ke kladné image otce a byl velmi úspěšný.

  • Inspirující otec

Otec systematicky podněcuje potomka k zajímavým, poměrně náročným zážitkům, postupům a řešením. Specifikum role je v povzbuzování dítka k dosahování úspěchu vlastními silami i za cenu předchozího neúspěchu. Jak říkával Zdeněk Matějček: „Tajemství výchovy spočívá v tom zařídit, aby dítě udělalo věci dobře, a pak je za to pochválit.“

 

Všechny dobré zásady již byly napsány, zbývá jen maličkost – uskutečnit je

E. Lamb, jeden z amerických zakladatelů oboru psychologie otcovství, mimo jiné napsal: „Již kojenci potřebují otce, spontánně si k nim vytvářejí jiný vztah než k matkám. V blízkosti otce projevují jiné reakce a vydávají jiné zvuky, než když je nablízku matka. Pokud mají od počátku života blízký vztah a častý přístup k otci, lépe snášejí přítomnost cizích lidí, živěji reagují na podněty, o něco lépe lezou a sahají po předmětech.“

Další výzkumy britského a amerického původu i česká klinická zkušenost ukazují souvislost mezi kladným chováním angažovaného otce k potomkům a jeho schopností empatie (vcítění) vůči právům a potřebám jiných, byť i zcela cizích lidí. Až nastane čas a zmínění potomci založí svou rodinu, obvykle se v nových rolích chovají jako jejich otec.

Vzpoura otců proti zaběhané tradici má přínos jak pro ně samotné, tak pro jejich děti. „Pánové nové doby“ mívají spokojenější manželství, než odpovídá průměru.

Co do mužských schopností péče a výchovy se nemáme čeho bát – nenechme si proto ukrást, mimo jiné z vlastní pohodlnosti, bezprostřední kontakt s tvorem, pro nějž jsme nenahraditelní!

Jeden ze zakladatelů české klinické psychologie R. Konečný popisuje proměny otcovské role následovně:

  • Do sedmi let – postoj vlídného společníka v dětských hrách a opatrovníka všude jinde.
  • Do jedenácti let – přístup trpělivé vysvětlující a povzbuzující autority; důraz je kladen na přiměřenou odpověď na každou otázku, vysvětlení mají být jasná, rozumná a ochotná.
  • Kolem dvanácti let – imponující a energický průvodce při poznávání světa.
  • Mezi dvanácti a patnácti lety – taktně usměrňující, chápající důvěrník.
  • Po patnáctém roce – přístup staršího přítele a rádce.

 

Co radí Unicef?

Český výbor dětského fondu OSN vytvořil dvacet vzkazů rodičům. Inspirovat se z nich může nový, ba i starý otec, jakož i matka. A ostatně i učitelka mateřské školy…

  1. Nerozmazlujte mne. Vím dobře, že bych neměl dostat všechno, oč si řeknu. Já vás jen zkouším.
  2. Nebojte se být přísní a pevní. Mám to raději, cítím se bezpečněji.
  3. Nedovolte, abych si vytvořil špatné návyky. Musím spoléhat na vás, že je včas odhalíte.
  4. Nedělejte ze mne menšího, než jsem. Nutí mě to, abych se choval nesmyslně.
  5. Nehubujte, nenadávejte a nedomlouvejte mi na veřejnosti. Daleko víc na mne zapůsobí, když na mě promluvíte v klidu a v soukromí.
  6. Nevnucujte mi, že mé chyby jsou těžké hříchy. Nabourává to můj smysl pro hodnoty.
  7. Nenechte se příliš vyvést míry, když řeknu, že vás nemám rád. Nemyslím to doopravdy.
  8. Nechraňte mne před následky mého jednání. Potřebuji se někde naučit snášet obtíže.
  9. Nevěnujte přehnanou pozornost mým drobným poraněním a bolístkám. Dokážu se s nimi vyrovnat.
  10. Nesekýrujte mne. Musel bych se bránit tím, že budu „hluchý“ a dělat mrtvého brouka.
  11. Nedávejte ukvapené sliby. Pamatujte, že se cítím mizerně, když se sliby nedodržují.
  12. Nezapomínejte, že se vždycky nedokážu vyjádřit tak, jak bych chtěl. Někdy nejsem přesný a není mi rozumět.
  13. Nepokoušejte nadměrně mou poctivost. Dostanu strach a pak lžu.
  14. Nebuďte nedůslední. To mě mate.
  15. Neříkejte mi, že mne nemáte rádi, i když dělám příšerné věci.
  16. Neříkejte, že mé obavy a strachy jsou hlouposti. Pro mě jsou hrozivé…
  17. Nesnažte se mi namluvit, že jste dokonalí a bezchybní. Hrozně mě šokuje, když zjistím, že tomu tak není.
  18. Nikdy si nemyslete, že je pod vaši důstojnost se mi omluvit. Po upřímné omluvě se můj vztah k vám stává vřelejším.
  19. Nezapomínejte, jak rychle rostu.
  20. Nezapomeňte, že nemohu dobře růst bez spousty lásky a laskavého porozumění…

 

Místo závěru

„To nejlepší, co může otec udělat pro své právě narozené dítě, je učinit jeho matku šťastnou.“

Z. Matějček

Diskuze