Odpovědnost mateřské školy při úrazu dítěte

Odpovědnost za škodu, která vzniká na straně mateřské školy, je obecně upravena několika zákony. K těm základním patří občanský zákoník, zákoník práce, trestní zákoník a samozřejmě ve vztahu ke školám také školský zákon. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších zákonů. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Škoda je pojem, který není žádným právním předpisem definován. Její definice je obtížná a prakticky nemožná, protože škoda může mít různé projevy v různých oblastech života a může mít také různé dopady. Může vzniknout najednou, ale také postupně i s delším časovým odstupem.

A právě proto je nezbytné posuzovat, zda škoda vůbec vznikla a jaké jsou její důsledky, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti a subjekty, jež jsou škodního děje účastny.

Podle občanského zákoníku může škoda vzniknout:

  • na životě dětí;
  • na zdraví dětí; nebo
  • na vlastnictví dětí.

Odpovědnost podle zákoníku práce

Do roku 2020 byla odpovědnost škol rozdělena následovně:

  • mateřské školy odpovídaly podle občanského zákoníku, a
  • ostatní školy odpovídaly podle zákoníku práce.

Právní úprava obsažená v zákoníku práce obsahovala pouze úpravu odpovědnosti za škodu vzniklou žákům základních škol, nikoliv dětem v mateřských školách. Těm se za škodu odpovídalo podle jiného právního předpisu. Tento stav způsoboval problémy ve chvíli, pokud jedna právnická osoba provozovala jak základní, tak i mateřskou školu. V takovém případě ředitel těchto škol musel uzavřít dvě zcela rozdílné pojistné smlouvy, což obecně není žádoucí.

Pojišťovny tento rozdílný právní stav pomíjely a ředitele škol na existující rozdíly v právní úpravě neupozorňovaly. Právě při nesjednání speciální pojistné smlouvy pro mateřskou školu mohlo dojít ke zkrácení plnění, případně nulovému plnění ze strany pojišťovny při úrazu dítěte v mateřské škole.

Z těchto důvodů se zákonodárce rozhodl předložit novelu, která právní stav sjednotila. Touto novelou byl zákon č. 366/2019 Sb.

V současné době tedy všechny školy včetně škol mateřských odpovídají podle § 391 odst. 2 zákoníku práce, který říká, že za škodu, jež vznikla dětem v mateřských školách, žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy; při výchově mimo vyučování ve školském zařízení nebo v přímé souvislosti s ní odpovídá za škodu právnická osoba vykonávající činnost daného školského zařízení.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jedinou podmínkou odpovědnosti školy za škodu způsobenou žákovi je pouze vlastní vznik škody (i nemateriální újmy), a to při vyučování nebo v přímé souvislosti s vyučováním. Jedná se tedy o škodu objektivní.

Za činnost v přímé souvislosti s výchovnou a vzdělávací prací školy je třeba považovat všechny úkony potřebné nebo nutné před zahájením vyučování, běžné v jeho průběhu nebo po jeho skončení. Jedná se například o cestu do šatny, do třídy, do kabinetu, pohyb žáků o přestávkách na chodbě, cesta na WC, cesta do školní jídelny, cesta do tělocvičny, pobyt žáků na hřišti při povinné tělesné nebo dopravní výchově, ale i cesta a jejich práce ve školní dílně, na školním pozemku, v laboratořích a při předepsaném praktickém výcviku ve škole i mimo školu, účast žáků na vycházkách, výletech zájezdech, putováních, při koupání, lyžařském výcviku, účast na školách v přírodě a všechny s tím spojené aktivity, účast na exkurzích, tematických zájezdech a podobně. Nakonec je třeba v přímé souvislosti s výchovnou a vyučovací prací školy považovat i účast žáka na nepovinných předmětech v areálu školy, které slouží ke zvyšování odborných znalostí žáků.

Metodický pokyn MŠMT uvádí, že se jedná „…zejména o úrazy žáků na…“. Slovo „zejména“ odkazuje na to, že se nejedná o uzavřený výčet. Za činnost v přímé souvislosti s výchovnou a vzdělávací prací školy je tedy možné považovat i jiné, v textu nevyjmenované činnosti, pokud mají souvislost s činností školy.

Úrazem žáků není úraz, který se jim stane na cestě do školy a zpět nebo na cestě na místo nebo cestou zpět, jež bylo určeno jako shromaždiště mimo prostory školy při akcích konaných mimo školu.

Promlčení práva na náhradu škody a nemajetkové újmy

Při úrazu dítěte může dojít ke všem třem druhům škod (na životě dětí, na zdraví dětí nebo na vlastnictví dětí). Pokud jde o škodu na majetku, je promlčecí lhůta tříletá a začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl nebo měl a mohl dozvědět:

a) o škodě; a

b) o osobě povinné k její náhradě.

Vzhledem k tomu, že je tato lhůta vázaná na vědomost („dozvěděl“) nebo potenciál vědomosti („dozvědět měl a mohl“) poškozeného, nazývá se lhůtou subjektivní. Vedle ní však pro zvýšení právní jistoty běží takzvaná objektivní promlčecí lhůta, která je dlouhá deset let. Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

Co se týká škody na zdraví, platí, že jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví jsou samostatnými nároky, u nichž běží vlastní promlčecí doby. Počátek jejich běhu je stanoven okamžikem, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě. Jedná se o takzvanou subjektivní promlčecí lhůtu, přičemž takzvaná objektivní promlčecí lhůta se v případě nároku na náhradu škody na zdraví neuplatňuje. Je tomu tak proto, že újma na zdraví se může projevit i po více než deseti letech. Počátek subjektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá.

Kdo za škodu odpovídá?

Za škodu způsobenou dítěti vždy odpovídá škola zajišťující vzdělávání a výchovu žáka jakožto právnická osoba (nikdy ne přímý vyučující – zaměstnanec školy). Tím samozřejmě není dotčena odpovědnost vyučujícího podle pracovněprávních předpisů. Byla-li žákovi způsobena škoda, která byla zaviněna ze strany konkrétního vyučujícího, může následně škola oprávněný nárok žáka uplatnit v souladu se zákoníkem takzvaným regresním postihem vůči danému vyučujícímu, a to až do výše 4,5násobku průměrného platu v případě nedbalostního zavinění a v plné výši v případě úmyslu či způsobení škody v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek (§ 257 odst. 2 zákoníku práce).

V krajním případě může nést vyučující i odpovědnost trestněprávní, a to tehdy, pokud svým zaviněným jednáním naplní skutkovou podstatu některého trestného činu, například ublížení na zdraví.

Odpovědnost za škodu, kterou nese škola, tedy nelze přenést na pedagoga, to je možné pouze následně v rámci regresního postihu.

Stejně tak uvedenou odpovědnost nelze přenést na zákonné zástupce dětí, a to ani tehdy, pokud zákonní zástupci dítěte podepíší, že přebírají odpovědnost za své dítě.

Metodický pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (č. j. 37 014/2005-25 ze dne 22. 12. 2005).

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1654/2019, ze dne 30. 3. 2021.

Diskuze