Mohou vyhořet také rodiče?

Syndrom vyhoření je spojován především s profesní oblastí. Vyskytuje se v zaměstnáních založených na kontaktu a komunikaci s druhými lidmi, tedy především v tzv. pomáhajících profesích, např. mezi zdravotníky, poskytovateli terapeutických služeb, pedagogy či sociálními pracovníky. Patří sem i povolání spojená s mimořádným nasazením a odpovědností, např. u policistů, vojáků nebo pilotů. Jde též o profese, do nichž člověk vkládá hodně ze svého nejvnitřnějšího potenciálu, tedy třeba o umělce, novináře nebo duchovní.

Vyhoření však často přichází i v soukromém životě a není divu – tam přece citově investujeme nejvíc a doslova se rozdáváme. A také nejvíc očekáváme, takže se nás nejhlouběji a nejzásadněji dotýkají případná zklamání, selhání, neporozumění, konflikty a kolapsy. Rodičovství je velmi významnou součástí rodinného života a do terapeutických ordinací dnes bohužel často pro pomoc přicházejí právě vyhořelé matky i otcové. Odpovědi na nejdůležitější otázky pro vás připravila psychoterapeutka Eva Labusová.

 

Jak se stane, že člověk vyhoří? Co bývá nejčastějším důvodem?

Stručně shrnuto, hlavním důvodem bývá nespokojenost. Důvody se skrývají jak ve vnějších životních podmínkách, tak v naší osobnosti. K nejohroženějším patří ti, kdo původně oplývali největším nadšením a nasazením, a především ti, kteří s danou činností spojovali třeba i svůj smysl života. Velmi křehcí jsou perfekcionisté, dále lidé osamělí a konečně ti, kteří jsou nuceni žít a pracovat jinde a jinak, než by chtěli.

Obecnou vnější příčinou bývá příliš mnoho dlouhodobého stresu a příliš málo uspokojení a radosti. A také příliš málo relaxace a odpočinku. Vždy jde nějakým způsobem o střet mezi původním očekáváním a realitou, přičemž vyhoření se skutečně zdaleka netýká jen sféry profesní, ohrožuje nás i v osobním životě – v partnerství, v manželství, a zvláště v rodičovství, které lze pro svou náročnost a nutnost nasazení (během prvních let života dítěte dvacet čtyři hodin denně) považovat i za mimořádně kvalifikovanou profesi svého druhu.

 

Mají někteří lidé k syndromu vyhoření větší sklony než jiní?

Určitě. Významným ochranným faktorem je psychická odolnost, která zahrnuje schopnost vyrovnat se stresem a regulovat ho, akceptovat změny a neztrácet hlavu v obdobích dočasně otřesených jistot. Nejsme tolik ohroženi, pokud jsme optimisté, umíme ustát trochu nepohodlí, nedrtí nás tolik dílčí neúspěch nebo kritika druhých, máme prostě nadhled. Jde i o to nebýt přehnaně nároční a sebekritičtí k sobě samým. Nebrat všechno smrtelně vážně.

Mít svoje vlastní zdroje vnitřní radosti a světla, z nichž čerpáme, když se něco nedaří dle očekávání.

 

Jaké jsou příznaky syndromu vyhoření?

K prvním zjevným příznakům patří vyčerpání. Fyzicky, duševně a emočně se cítíme být doslova vyždímaní. Nemáme do ničeho chuť, nic nás nebaví.

Můžeme začít být náladoví, ztrácet sebeovládání, více se vztekat, nadávat, být zkrátka podráždění. S těmi, s nimiž pracujeme, ztrácíme trpělivost – třeba jako zdravotník s pacienty, jako učitel s žáky, jako rodič s dětmi… Prostě nás najednou všichni strašně štvou, cítíme averzi kvůli každé maličkosti!

Případně se uzavíráme víc a víc do sebe, jsme bolestíni, je nám co chvíli do pláče, litujeme se. Dostavují se pocity prázdnoty, odcizení a ztráty smyslu.

Klesá výkonnost. Co jsme dříve zvládali, nás najednou zmáhá, a zároveň přestáváme reagovat na přiměřený odpočinek. Potřebujeme více a více času pro regeneraci, a přesto se necítíme odpočatí. Mnohé příznaky se tu kříží s depresí nebo únavovým syndromem, ale syndrom vyhoření na rozdíl od nich není nemocí nebo poruchou v pravém slova smyslu. Jde spíše o jakousi obrannou reakci člověka na přemíru nespokojenosti, stresu a nerovnováhy v životě. Pokud se podaří negativní životní okolnosti omezit a dát do pořádku, poměrně rychle může dojít k nápravě a zotavení.

 

Jak rodič pozná, že mu hrozí vyhoření? Jaké podmínky nebo symptomy o tom vypovídají?

Ohrožení jsou rodiče, o nichž platí některé z následujících výpovědí:

  • Na rodičovství jste se velice těšili, avšak měli jste o něm jen mlhavé představy. Všední den s dítětem vás brzy začal překvapovat svou intenzitou a náročností. Případně jste se rodiči stali nečekaně, snad i proti své vůli, a – ač když si to možná nechcete přiznat – někde hluboko uvnitř se zlobíte, že vám příchod dítěte zruinoval váš starý život, v němž jste se mohli mnohem víc soustředit sami na sebe.
  • O rodičovství nemáte vlastní představu. Inspiraci hledáte až příliš mimo sebe, napodobujete módní trendy, aniž si za nimi s rozmyslem stojíte.
  • Jste na sebe velmi přísní a svoji úspěšnost hodnotíte výhradně skrze svůj výkon a efektivitu. Máte sklony k perfekcionismu. Také rodičovskou roli chcete zvládat dokonale a bezchybně.
  • Máte tendenci se stále s někým srovnávat. Úspěšnost vašeho dítěte (prospívání ve vývoji, školní výsledky, vítězství v soutěžích…) je pro vás měřítkem kvality vašeho rodičovství.
  • Nemáte jasno v tom, jakým poměrem chcete dělit své síly mezi rodičovské povinnosti a zaměstnání. Chcete oběma těmto životním sférám učinit plně zadost a nic nezanedbat ani doma, ani v práci. Trpíte typickou slaďovací schizofrenií, jste pod permanentním časovým presem a nakonec máte stejně pocit, že nic neděláte pořádně.
  • Jste úzkostní. Často si děláte o své dítě či děti starosti, chcete zabránit každému potenciálnímu nebezpečí. Vše si ověřujete a chcete mít pod kontrolou.
  • Máte na sebe i na druhé přehnané požadavky. Nic vám není dost dobré. Máte sklon k přehnanému kritizování.
  • Ve vaší domácnosti a v partnerství nejsou adekvátně rozděleny úkoly a zatížení. Na bedrech jednoho dospělého je víc, než unese. Buď proto, že jde o osamělého rodiče, nebo proto, že druhý rodič „nehraje fér“.
  • Postrádáte schopnost relaxace a odpočinku. Nejste schopni ani na chvíli vypnout. Stále okolo sebe vidíte nesplněné úkoly a nemůžete se zbavit dojmu, že nepočkají. Jste přetížení.
  • Postrádáte zdravé sebevědomí a asertivitu. Neumíte říct ne. Dlouhodobě víc dáváte, než přijímáte. Sami sebe neumíte pochválit. Chválu od druhých nedoceňujete. Těžko si odpouštíte svá pochybení.
  • Žijete v konfliktních vztazích. Nemáte harmonický vztah se svým životním partnerem nebo partnerkou. Uvažujete o rozvodu nebo už dokonce žijete jako single rodič.
  • Nejste ukotveni ve stabilní a podpůrné sociální síti. Nemáte blízkou osobu, s níž byste si o svých pocitech a problémech mohli skutečně od srdce popovídat. Nebo nejste upřímného sdílení z nějakého důvodu schopni, všechno tlumíte a dusíte jen sami v sobě.
  • Nahromadily se vám jiné nepříznivé nebo tragické životní podmínky, např. ztráta práce, vážná nemoc nebo úmrtí v rodině či narození postiženého dítěte.

 

Podle jakých konkrétních příznaků jako rodiče poznáme, že nejspíš už vyhořením trpíme?

  • Nejste dlouhodobě spokojeni se svým rodinným životem. Chybí vám energie i vize. Máte pocit věčné únavy, upracovanosti. Přestáváte mít z čehokoliv radost.
  • Vaše dítě nebo děti vám – i když si to přiznáváte neradi – jdou často na nervy. Zaznamenáváte u sebe silné pocity zloby nebo dokonce agrese. Jste vznětliví. Dostáváte „záchvaty“ agrese, v nichž sami sebe nepoznáváte a zpětně se za ně stydíte.
  • Propadáte katastrofickým scénářům a je vám přehnaně smutno. Nemáte rodičovskou vizi ani sebedůvěru.
  • Opustily vás původní ideály, vaše nadšení pro rodičovství se vytratilo. Býváte až cyničtí. Pochybujete o smyslu svého rodičovského snažení. Máte pocit selhání. Přistihnete se při úvahách o tom, že jste ze svých dětí a z rodinného života zklamaní.
  • Máte somatické obtíže. Cítíte se být ve stálém napětí. Bolí vás hlava nebo břicho, možná také záda. Kolísá vám krevní tlak. Jste-li alergik, bojujete s častějšími alergickými záchvaty, případně se vám alergie objeví poprvé. Hůře vám funguje imunita, snadněji onemocníte obyčejnými nákazami (virózy). Nechutná vám jídlo. Jste permanentně unavení, a přesto trpíte nespavostí.
  • Změnilo se vaše celkové chování k okolí. Ztrácíte sdílnost. Jste náladoví. Vyhledáváte samotu. Utápíte se v sebelítosti. Těžko se u něčeho skutečně spontánně zabavíte. Začínáte si dělat starost o své psychické zdraví, svému okolí (a možná i sobě) se to bojíte přiznat.

 

Je pravda, že častěji v rodičovství vyhoří ženy?

Podle zkušeností i statistik to tak vypadá. Důvodem zřejmě je, že se navzdory proklamacím o době rovných příležitostí v rodině obecně více angažují. Z reprodukčního hlediska podíl ženy na životě dítěte netřeba popisovat. Zůstává na nich ale i více práce v domácnosti a všedních povinností v péči o děti. Mnohem intenzivněji také prožívají kvalitu vztahů v rodině a cítí za ně větší odpovědnost. S menší asertivitou hájí své vlastní zájmy a nárokují si méně času a prostoru pro svou regeneraci. Se syndromem vyhoření se ale setkáváme i u otců, třeba u těch, kteří jsou z důvodu disharmonických partnerství odloučeni od svých dětí, přestože otcovství angažovaně prožívají.

 

Existuje prevence syndromu vyhoření?

Naštěstí existuje. Byť zkušenost bohužel ukazuje, že prevenci hlouběji začneme řešit obvykle až poté, co se syndromem vyhoření získáme nějakou osobní zkušenost. Prevencí je eliminace stresu, odpočinek, umění říkat ne a snaha zjednodušovat v dobrém slova smyslu svůj život. Do nějaké míry jde především o nalézání nějaké své vnitřní moudrosti – učíme se rozeznávat důležité od nedůležitého, uplatňovat své silné stránky a naopak akceptovat svá omezení. To, zda jsme ohroženi, hodně vyplývá z míry naší sebelásky, sebeúcty, schopnosti sami sebe chránit. Velmi důležité také je, aby nám věci nepřestávaly dávat smysl.

 

Skrývá se v syndromu vyhoření také něco dobrého? Je to příležitost pro změnu?

Rodičovství je nesmírně náročná, vyčerpávající a nezrušitelná životní role, zároveň však i mimořádně obohacující zkušenost. Dostáváme s ním jedinečnou možnost zamyslet se nad podstatou života, nad svou identitou a nad potřebnými změnami směrem k našemu hlubšímu vhledu a uvědomění. Samotný syndrom vyhoření je důležitým korektivem, který nám ke změnám důrazně ukazuje cestu. Máme-li podezření, že ve svém rodinném životě balancujeme nad jeho propastí nebo už se v něm dokonce začínáme ztrácet, najděme odvahu si to přiznat a co nejdříve vyhledejme odbornou pomoc.

Jak už bylo zmíněno, syndrom vyhoření je situační záležitost. Dobrá psychoterapie bývá účinná, farmakologická léčba (není-li syndrom vyhoření spojen např. s depresí) zapotřebí nebývá. Každý i jen malý krok k nápravě přináší zjevnou úlevu. Čím víc malých kroků dokážeme včas udělat, tím dřív opět pocítíme radost ze života, z rodičovství. Možná i postačí, když se více necháme inspirovat samotnými dětmi – jejich schopností být spontánní, žít tady a teď, položit se do silné emoce, když přijde, ale zbytečně se v ní dlouho neutápět. A pozor! Pokud máme jakékoliv podezření na syndrom vyhoření, jednejme raději dřív. Nenechme situaci dojít až k naprostému vyhasnutí, které se napravuje mnohem hůř.

0 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 5 (0 hodnocení, průměr: 0,00 z 5)
Pokud chcete hodnotit, prosím, přihlašte se.
Loading...

Napsat komentář