Hranice tří let aneb Přirozená potřeba, nebo dogma?

Nakolik je důležité, aby děti v miminkovském a batolecím věku vyrůstaly v rodinném prostředí? Jak vyřešit problém rychlého zastarávání kvalifikace pro pracovní trh a potřeby dětí být v raném věku v intenzivní péči nejbližších osob? Za jakých okolností je možné svěřit dítě mladší tří let do institucionální péče „cizích“ lidí? Problematika vzdělávání dětí mladších tří let je s novelou školského zákona na pořadu dne. Jak na tuto problematiku pohlíží odborníci a rodiče v jedné osobě?

Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi vykazuje naše země zvláštnosti, které chování a strategie lidí po rodičovské dovolené při návratu do zaměstnání negativně ovlivňují. Ačkoli ČR patří k zemím s vůbec nejvyšší zaměstnaností žen, dobré uplatnění na trhu práce se netýká matek (zejména menších) dětí. Naopak. Ženy-matky jsou ohroženy horší zaměstnatelností, nebo dokonce nezaměstnaností.

V posledních letech se intenzivně pracuje na nové koncepci rodinné politiky. Podstatnou součástí reorganizace jsou – kromě vícerychlostní rodičovské dovolené – také plánované změny v pojetí institucionálního hlídání batolat a předškolních dětí.

Na jedné straně se ozývají hlasy, že dostupnost veřejných a soukromých hlídacích zařízení jeselského i školkového typu je nezbytným předpokladem pro to, aby se matky, respektive rodiče mohli po rodičovské snadno a rychle vracet do práce. Na straně druhé se zvažují psychologické potřeby dětí.

Existují názory, že hranice dvou a půl až tří let, kterou čeští dětští psychologové uvádějí jako nejpřiměřenější pro postupné zařazování dětí do péče mimo rodinu, je v mezinárodním kontextu nepotvrzená a že ani menším dětem neškodí, když se z důvodu pracovního vytížení rodičů ocitnou v pravidelné péči kvalitní placené hlídací služby.

Zeptala jsem se několika odborníků i rodičů, jaký je jejich názor na tento problém. Jejich stanoviska si můžete přečíst níže.

Radka Dudová, socioložka

Jistě je velmi důležité, aby děti v miminkovském a batolecím věku setrvaly v rodinném prostředí. Podle mého názoru ale přece i děti, jejichž rodiče pracují, v rodinném prostředí setrvávají. Nesouhlasím s nastolením diskuse v duchu neřešitelného dilematu: buďto matka jde do práce, a dítě tudíž vychovávají cizí osoby, anebo zůstane do čtyř let věku dítěte doma, a dítě je tudíž v péči matky.

V českém prostředí jsme bohužel svědky vyhrocování tohoto dilematu až takřka na neúnosnou úroveň. Výsledkem je obviňování a stigmatizace matek, které to dělají „jinak“ – matek pracujících, matek, jejichž partner si bere část rodičovské dovolené a ony jdou do práce, či matek osamělých, které prostě do práce jít musejí. Vždyť i matky, které pracují, tráví se svým dítětem přibližně polovinu jeho bdělého času (a to nepočítám dovolenou či eventuální možnost zkráceného úvazku). Pokud se zbylý čas rozdělí mezi otce dítěte, babičky a další osoby z rodiny nebo pobyt v kvalitních jesličkách či školce, má podle mého názoru dítě ideální podmínky pro rozvoj.

Je třeba si uvědomit, že existuje mnoho lidských a rodinných životních příběhů, mnoho dětí s mnoha odlišnými potřebami a mnoho možností, jak zajistit kvalitní nerodičovskou péči. Na nepříznivém vyhrocování situace se v mnohém podílí český psychologický diskurz, který ovšem opomíjí zahraniční zkušenosti a nezmiňuje například fakt, že velmi vážený prof. Matějček a jeho kolegové řadu svých výzkumů deprivace dětí v institucionální péči prováděli na dětech v kojeneckých ústavech a celotýdenních jeslích, jejichž podmínky se velmi liší od dnešní situace. Rozhodně nezkoumali děti pobývající v mikrojeslích se čtyřmi až pěti dětmi na jednu (stálou) hlídací tetu, s rodiči s klouzavou pracovní dobou, kteří se vystřídají při vyzvedávání a vodění dítěte do jeslí tak, aby tam strávilo například jen 6 hodin denně, případně se zkráceným úvazkem jednoho (či obou) z rodičů, který jeden den v týdnu zůstává s dítětem doma. To by podle mého názoru měl být ideální stav.

Otázka by ve skutečnosti neměla znít, jak vyřešit dilema práce rodičů a potřeby individuální péče o děti, ale spíše jak zajistit ideální podmínky, které by umožňovaly obojí, ať už z hlediska pracovního trhu nebo dostupnosti kvalitních pečujících institucí. Stát totiž zatím sice velmi štědře podporuje dlouhou nepřítomnost matky na pracovním trhu, opomíjí ale všechny ostatní možnosti a potřeby. To se ukazuje jako dlouhodobě neudržitelné, ať už z hlediska státní kasy, z hlediska nízké porodnosti (dlouhá rodičovská dovolená totiž porodnost nezvyšuje, naopak!), z hlediska perspektivy žen na pracovním trhu či z hlediska potřeb samotných rodin.

Eliška Kodyšová, psycholožka

Hranice tří let pro mě byla při studiu psychologie téměř posvátná. Moje zkušenost je taková, že dítě do jednoho roku lze příležitostně přenechávat v péči ostatních nejbližších (otec, babička) a po druhých narozeninách, asi v době, kdy dítě o sobě začne mluvit v první osobě jednotného čísla, už dokáže zvládnout i dopolední návštěvu školky. Zdá se mi pro něj i rodiče výhodnější separovat se postupně, a nikoli dát dítě na celý den do školky ve třech letech a nastoupit na plný úvazek, jako je v ČR dosud běžné. Osobně se cítím lépe, pokud se mohu od dětí na chvíli odpoutat – o to raději se k nim zase vracím, a tenhle pozvolna se měnící cyklus kontaktu a odloučení naší rodině myslím vyhovuje.

I při péči o malé děti lze zůstat v kontaktu s profesí. Je dobré se domluvit se zaměstnavatelem na občasné spolupráci formou dohody o provedení práce, stýkat se s kolegy a případně nastoupit na částečný úvazek s flexibilní pracovní dobou či možností pracovat z domova. Jako klíčovou vidím oficiální podporu organizací, které částečné úvazky nabízejí. Není to ale jen otázka vztahu pečovatel – dítě – zaměstnavatel, nýbrž i toho, jak je druhý rodič dítěte ochotný přistoupit na změnu rolí v rodině a případně sám převzít část péče o dítě a domácnost.

Důležitá je kvalita dosavadního rodičovství – dítě v útlém věku na požádání kojené, nošené a jinak „rozmazlované“, tedy takové, jehož potřeby rodiče odmalička respektovali a reagovali na ně, může být na vstup do světa mimo rodinu připraveno lépe a dříve, než dítě, které se už od narození učilo usínat samo s dudlíkem a které mívá ještě v předškolním věku pocit nedosycenosti mateřskou péčí.

Na otázku, kdy svěřit dítě do cizí péče, si musí každý rodič odpovědět sám. Je nutné citlivě vyvažovat potřeby dítěte a potřeby rodičů s ohledem na dlouhodobý význam našich rozhodnutí. Mou osobní hranicí je ponechat roční dítě na několik hodin denně (maximálně čtyři) u „denní matky“, která má na starosti jen malou skupinku dětí a kterou dítě dobře zná z předchozího kontaktu.

 Jeroným Klimeš, psycholog

Já bych otázku trochu otočil: Jak moc je důležité pro rodiče, aby v tomto období byli se svými dětmi? Toto je totiž jedinečné období, které se nikdy v životě nebude opakovat. Možná je náročnější než jiné, ale přesto patří k nejkrásnějším. Máme se od vývojového stadia vlastních životů odstřihnout jen proto, abychom honili papíry po kancelářích? Železo se musí kout, dokud je žhavé, a ne když se nám chce.

Především ženy by si měly uvědomit, že jsou mnohem lépe než muži adaptovány na dvoukariérový životní plán. Známe mnoho velmi úspěšných žen, které dosáhly výjimečných úspěchů v druhé půli života – viz Albrightová, Šabatová apod. Právě vrozená větší flexibilita umožňuje ženám dohnat po čtyřicítce, co se událo v době jejich mateřství. To platí i naopak, pokud má nějaká žena výrazné problémy s nástupem do práce okolo čtyřicítky, je důvodné předpokládat, že by je měla i jako mladá, že ony problémy nejsou zapříčiněny mateřstvím. Na mateřství se svádí jiné hendikepy. Je snazší říct, že za můj neúspěch může mateřství, než si přiznat nižší schopnosti či inteligenci.

Dítě mladší než tři roky je možno dát do kolektivní výchovy jen mimořádně. Pokud je citově stabilní a dokáže si hrát v kolektivu ostatních dětí. Jinak lze uvažovat pouze o individuální péči třetí osoby, zejména chůvy. Ale velmi málo se hovoří o sousedské výpomoci, která dřív byla standardním způsobem řešení problémů. Stejně tak živoří výpomoc prarodičů.

 Steven Saxonberg, sociolog působící na švédské Uppsala University a v Sociologickém ústavu AV ČR

Ve Švédsku do mateřských škol běžně nastupují děti mladší tří let. Výzkumy, které jsme prováděli s generací dnešních dvacetiletých, ukázaly, že jedinci, kteří prošli takovou institucionální výchovou, vůbec nemají problémy se sebevědomím, netrpí nejistotou, naopak jsou v mnoha případech sociálně zdatnější než ti, kteří ranou institucionální výchovu nezažili. V našich školkách zpravidla připadají na jednoho dospělého tři až čtyři děti.

U vás zřejmě stále působí předsudky proti podobným zařízením, které plynou z negativních zkušeností s fungováním jeslí v bývalém Československu. Proto se mi v současné době zdá schůdnější podporovat rozšiřování školek, které jsou součástí vzdělávacího systému, než se vracet k nepopulárnímu konceptu jeslí, jejichž začlenění mezi zdravotnická zařízení a pod správu ministerstva zdravotnictví navíc nepovažuji za šťastné.

 Lenka Katila, lékařka-anestezioložka

Vychována maminkou učitelkou a psycholožkou v Čechách a zároveň sama dnes žijící ve Švédsku, vidím problém z několika stran. Ve Švédsku je možno umístit dítě do školky od půl roku věku a je zde všeobecně silná kampaň za časné nástupy rodičů do pracovního procesu. V praxi ale většina dětí začíná až po druhém roce života. Někdy i déle. Nicméně Švédové to řeší tak, že první rok je doma matka a druhý otec, takže u žen nedochází k tak velkému zpoždění kariéry ani dlouhému přerušení práce.

Domnívám se, že děti by měly zůstat v domácí péči do tří let věku. Nejsem psycholog, abych to doložila odbornými podklady, ale jako lékařka vím, že také imunitní systém dětí je před třetím rokem života velmi nezralý a styk s velkým kolektivem vede k přetěžování imunitního systému, k větší nemocnosti, rozvoji alergií a ekzémů.

Domnívám se, že právě onen model rozdělení rodičovské péče na oba rodiče, kdy matka je doma po dobu nezbytnou ke kojení a otec posléze, snižuje problém zastarávání kvalifikace. Je na každém páru se rozhodnout, zda mírně zbrzdit kvalifikaci obou, či profesně hodně zbrzdit jen matku.

Jako jistý kompromis vidím miniškolky, tedy maminky či paní, jež u sebe doma hlídají čtyři až pět dětí. Problém zátěže imunity není tak velký a zároveň i jakási rodinná atmosféra zajišťuje lepší psychologické klima pro dítě. Sama s tím mám velmi dobrou zkušenost. Řešením je i možnost předání rodičovského příspěvku třeba prarodičům, pokud například babička je ochotná pomoct.

Možnost omezení pracovního úvazku minimálně v počátcích života dítěte by měla být samozřejmá. Ve Švédsku rovněž rodiče prvních 14 dní děti ve školce či v miniškolce zacvičují, takže přechod je pozvolný a děti si lépe zvykají, než když jsou rovnou „vhozeny do ringu“. Rodiče k tomu využívají placené rodičovské volno.

 Marie Zápecová, psycholožka

Jestliže patříme k zemím s vysokou zaměstnaností žen, proč tolik řešíme zaměstnání matek malých dětí? Jejich práce a úkol přece v daný čas spočívá v péči o děti v rodině! V rámci vícerychlostní dovolené má rodina několik možností rozhodování, jak s touto otázkou naložit. Společnost ani instituce ji však nemohou za rodinu řešit. Ženy-matky nejsou ohroženy horší zaměstnatelností, to je typické české fňukání!

Institucionální hlídání batolat je zcela nepřijatelnou praxí minulého režimu a víme, jaké škody napáchala na dětech i na rodičích. Je samozřejmě věcí rodičů, jak chtějí své dítě vychovávat, nelze rodinám předepisovat, jak se má dítě vyvíjet a v jakých zařízeních má či nemá být. Pokud někdo tvrdí, že v mezinárodním kontextu neobstojí pohled psychologů a dětských lékařů na škodlivost institucionální výchovy batolat, musí předložit kvalitní longitudinální výzkum (20–30 let sledování vývoje člověka od narození po dospělost), který toto tvrzení dokládá. Domnívám se, že poctivé longitudinály Langmeiera a Matějčka zatím nejsou ve světě překonány. Pokud ano, ráda se o tom dozvím, ale pouze o poctivých výzkumech, a ne o nějakých krátkodobých, dobře zaplacených studiích.

Jediné, jak společnost uplatňuje svůj vliv na vývoj rodin a dětí v nich, jsou finanční toky. A zde se obávám, že je jádro pudla: část populace žen, které chtějí být matkami, se prostě domáhá financování výchovy svých dětí státem, aby si mohly dělat, co chtějí, což se skryje za potřebu být zaměstnaná. A jsme zase u tuhého socialismu a českého fňukání.

Tohle fňukání je také výsledkem státní výchovy fňukající generace. Někteří mladí lidé nechtějí převzít zodpovědnost za svůj život. V rámci RP však chceme, aby nám vyrůstala generace zdravých, sebevědomých lidí schopných žít vlastní život a řešit své životní situace. K tomu potřebují blízkou osobu (nejlépe matku) v raném věku, aby si byli schopni ono sebevědomí vytvořit a v dospělosti stáli na svých nohách.

Rozhodnutí, kdy bude dítě svěřeno do péče mimo rodinu, je z mého hlediska především na zodpovědnosti rodičů. Chtějí-li institucionální výchovu, měli by si ji zaplatit a začít se chovat zodpovědně. Nést následky i režii svých rozhodnutí.

Josef Pavlát, psycholog a soudní znalec

Nemyslím, že rozhodující jsou názory jednotlivců, nýbrž nálezy vývojové psychologie, podpořené konkrétními studiemi k tomuto tématu. Takové studie jsou ve světové literatuře jistě dostupné. Pokud vím, tak zhruba až do konce batolecího období (tedy do tří let) je dítě silně závislé na rodičích a ze společnosti ostatních dětí či profesionálních pečovatelů nečerpá nic, co by pro něj mohlo být důležité. V tomto období je proto namístě, aby o ně pečovala matka, otec nebo jiná blízká osoba.

Myslím, že zdravá a zdatná matka se zdravým dítětem a s podporou otce a širší rodiny může – zvláště ve věku internetu – zůstat v kontaktu se svou profesí. Flexibilní by měli být i zaměstnavatelé, kteří o matku mají zájem.

Pokud je dítě zdravé, zdatné a má zázemí milujících a pečujících rodičů, pak občasnou nepřítomnost matky, byť jde o potenciálně nepříznivou okolnost, zvládne.

 Ilona Mrzílková-Susová, psycholožka

Souhlasím s názorem, že pro děti do tří let je z hlediska jejich dalšího vývoje v naprosté většině případů nejvhodnější rodičovská péče. Do tří let se tvoří základy osobnosti, děti potřebují prostředníka v komunikaci se světem, jednu „svoji“ osobu, která je většinu dne k dispozici a jejímž prostřednictvím si především formují obraz o sobě a světě. Většina z nich si v této době neumí doopravdy hrát s jinými dětmi a nemá ani tuto potřebu. To je podloženo psychologickými výzkumy.

Řešením je práce z domova, minimální úvazek a střídání rodičů či prarodičů v hlídání.

Dítě mladší tří let může být hlídáno mimo domov, pokud jde jen o krátké časové úseky a dítě samo projevuje s takovým pobytem spokojenost (těší se, vypravuje o prožitém, nechce ze zařízení odejít, dokud si něco nedodělá, nedohraje apod.).

 

Text byl redakčně upraven, původní nezkrácené znění naleznete na webu www.evalabusova.cz

Diskuze