Domácí, nebo také individuální, vzdělávání je téma, o kterém se v současné době velmi diskutuje, je kontroverzní a v rámci něhož proti sobě často stojí dva odlišné tábory zastánců a odpůrců.
Domácí vzdělávání je velmi efektivní nástroj, který umožňuje vzdělávání dětem, jež ze závažných důvodů nemohou plnit školní docházku a vzdělávat se ve škole. Jde například o děti zdravotně znevýhodněné, mentálně postižené, děti, které se věnují sportovní kariéře, nebo děti, které jsou s rodiči většinu roku v zahraničí. V těchto případech není pochyb o tom, že umožnit vzdělávat se doma pro ně představuje vhodné a efektivní řešení jejich situace. V posledních několika letech sílí snaha prosadit možnost vyučovat doma i děti bez speciálních potřeb nebo děti, jež se nenacházejí v situaci, která by individuální vzdělávání vyžadovala. V současné době je povolená domácí výuka na prvním i druhém stupni základní školy.
Legislativa domácího vzdělávání
Domácí vzdělávání se v České republice řídí zákonem č. 561/2004 Sb., ve kterém je vymezeno jako jedna z forem individuálního vzdělávání. Jedná se tedy o formu vzdělávání pro děti ve školním věku, kdy je povinná školní docházka plněna jinými formami výuky, než je klasická docházka do školy. Školský zákon rozlišuje dvě možnosti odlišného plnění povinné školní docházky. První z nich je podle §40 vzdělávání žáků s hlubokým mentálním postižením a druhá je individuální vzdělávání, které se uskutečňuje bez pravidelné účasti na vyučování ve škole.
O povolení individuálního vzdělávání rozhoduje ředitel školy, do které je žák přijat k plnění školní docházky na základě podané žádosti o individuálním vzdělávání na ZŠ. Ředitel základní školy rozhodne, zda žák splňuje závažné důvody pro individuální vzdělávání, zda jsou pro vzdělávání zajištěny dostatečné podmínky a vhodné učebnice a učební texty a zda osoba, která má žáka vzdělávat, získala alespoň střední vzdělání s maturitní zkouškou. Následně žák vykonává každé pololetí na základní škole zkoušky z určeného okruhu učiva.
Historie domácího vzdělávání
Vzdělávání bylo historicky velmi dlouho záležitostí rodiny, základní dovednosti děti získávaly od svých rodičů nebo byl najímán tutor, který do rodiny docházel a vyučoval dítě v oblastech, v nichž se jeho rodiče neorientovali. Změna nastává až ve středověku, kdy je vzdělání spjato především s náboženstvím a církevním učením. Vznikají školy, do kterých děti docházejí nebo v nich určitý čas žijí, školy jsou ovšem určeny pouze části populace a většinová část se vzdělává doma. Vznik školy, ve smyslu, v jakém ji chápeme dnes, lze datovat do druhé poloviny 18. století zavedením povinné školní docházky. Nyní vzniká škola jako sociální instituce, jejímž cílem je zvyšovat možnosti dítěte uplatnit se na trhu práce. Do té doby bylo vzdělání chápáno spíše jako kultivace osobnosti, získání moci skrze poznání a osobní rozvoj, nebo naopak jako pouhá nápodoba činností potřebných pro život.
Chápání školy jako instituce, která umožňuje uplatnit se na trhu práce, trvalo v Čechách od konce 18. století až do 80. let 20. století. Teprve v porevolučním období začíná být oslabována role státu při zajišťování vzdělávání a dohledu nad jeho uskutečňováním. Uvolněním měřítek a pravidel pro získání vzdělání začíná mít ve společnosti oficiální vzdělání již slabší vliv i pro uplatnění na trhu práce. Vzdělání je stále více chápáno v souvislosti s osobním rozvojem a osobní seberealizací. Postavení školy je oslabováno a také škola se stává vnitřně nekonzistentní. Sílí tendence rodičů zasahovat do obsahu i formy učiva, čemuž napomáhá i současná nekonzistentnost a nejednotnost vzdělávacích reforem ze strany státu. Jakýmsi nejvyšším bodem snahy o vyčlenění vlivu státu na vzdělání a výchovu dítěte je právě domácí vzdělávání.
Domácí vzdělávání má ovšem v současné době jinou funkci a jiný význam, než mělo domácí vzdělávání od neolitu po 18. století. Nyní se jedná především o snahu zmenšit vliv státu na výchovu a vzdělávání dětí a umožnit větší participaci rodičů. Domácí vzdělávání je odborně vnímáno jako alternativní pedagogický směr, který vyslovuje nesouhlas se stávající situací ve školství, nikoli tedy pouze jako poskytnutí nadprůměrných možností vzdělání, jako tomu bylo například v historii.
Počátek individuálního domácího vzdělávání v jeho současné podobě lze datovat do Spojených státech amerických druhé poloviny 20. století. Za vznikem domácího vzdělávání stojí zejména jména John Holt a Raymond Moore. Ti začali psát publikace o možnosti reformy školství a domácím vzdělávání. V roce 1977 začal v USA vycházet pod názvem Growing without Schooling odborný časopis, který přinášel inspiraci pro rodiče, kteří své děti vyučují doma nebo kteří o tomto způsobu vyučování uvažují. Následně byla ve Spojených státech uzákoněna možnost domácího vzdělávání. V současné době je v USA domácí vzdělávání povoleno ve všech jeho státech. V Evropě je domácí vzdělávání v nějaké formě a míře povoleno ve většině zemí, s výjimkou Německa, kde se jedná o nelegální činnost. Odlišný přístup k domácímu vzdělávání je možné vidět i na podobě uzákonění vzdělávání. Některé státy vymezují povinné vzdělávání žáků (např. Velká Británie, Dánsko, Finsko) a jiné vymezují povinnou školní docházku.
Výhody domácího vzdělávání
Největší výhodou individuálního vzdělávání, která zároveň vyvolává nejméně bouřlivých reakcí, je zdravotní znevýhodnění žáka, které mu neumožňuje pravidelnou docházku do školy nebo kvůli kterému není schopný zvládnout nároky, které jsou běžně na žáky kladeny. V tomto případě je individuální vzdělávání pochopitelným vyřešením situace, kdy dítě objektivně nemůže absolvovat dané vzdělávání.
Dále se nabízí možnost využít možnosti domácího vzdělávání v situaci, kdy se dítě stalo ve škole obětí šikany. Zde se jedná především o negativní zkušenost dítěte a jeho rodičů s docházkou do školního zařízení a s tzv. negativní socializací. Ve většině případů lze šikanu řešit v rámci zařízení, ve kterém se vyskytla. V některých případech je ovšem řešení šikany dlouhodobé a vyžaduje především aktivní účast ze strany učitelů a ředitele školy. Může se ovšem také stát, že ne všechny školy mají skutečný zájem šikanu řešit. V takovém případě rodiče vidí jako jedno z řešení vyučovat děti doma. Také stres ze zkoušení a ze situací zaměřených na výkon ve škole může být odstraněn tím, že dítě do školy nedochází, nedostává se do typických školních stresových situací a vzdělává se doma.
Rodiče, kteří jsou přesvědčení, že domácí vzdělávání je jejich vlastní zodpovědnost, a ne zodpovědnost státu, školy či pedagogů, mohou vnímat domácí vzdělávání jako vhodnou alternativu k výchově a výuce svých dětí. Někteří rodiče mohou odmítat spoluúčast státu na vzdělání a výchově svých dětí a zásahy státu vnímají především negativně a problematicky. Vývoj svého dítěte vnímají převážně jako svou odpovědnost a chtějí, aby jejich potomek byl vystaven pouze těm situacím a vlivům, které pro něj vnímají jako vhodné. Mohou také chtít, aby dítěti byly předkládány pouze ty vědomosti, které určí rodič. V umírněnější podobě se argumentuje tím, že rodič nejlépe zná své dítě a jeho schopnosti a může tak přizpůsobit výuku jeho možnostem a zaměřit se i na učivo, které je pro žáka podstatnější a více souvisí s jeho životem. Například lze předpokládat, že chlapec, který má rád auta, bude mít větší motivaci učit se o autech a psát o nich než například učit se o psech. V radikálnější podobě se lze někdy setkat s argumenty, které vyznívají spíše ideologicky a jako opozice proti státu jako takovému. Stát je v nich nazírán jako nevhodný a nefunkční systém, který nemá mít možnost zasahovat do oblastí, které přísluší rodině nebo jednotlivcům.
Jako velká výhoda domácího vzdělávání bývá uváděna také efektivita vzdělávání. Kritizováno je především to, že v běžné školní třídě se nevyužije celá vyučovací hodina k výuce, ale že součástí hodiny jsou i organizační záležitosti a řešení výchovných situací, což ubírá z času, který je možné využít k výkladu dané látky. Tím, že má učitel na starosti přibližně 25 žáků, se jeho pozornost musí rozdělit a ve výsledku věnuje každému žákovi individuálně pouze několik minut denně. Zároveň také učitel stráví poměrně velkou část hodiny organizačními záležitostmi.
Nevýhody domácího vzdělávání
Domácí vyučování (u dětí bez speciálních potřeb) je kritizováno z několika důvodů. Jedním z nich je fakt, že vzdělání nemá sloužit pouze k prostému osvojení si některých poznatků, které následně žák stejně poměrně často zapomíná. Ale že vzdělání slouží především k tomu, aby vytvářelo předpoklady k dalšímu učení. Učení trénuje paměť, rozšiřuje všeobecný přehled a učí samotné činnosti „učit se“. Bez základů, které dítě získává na nižších stupních vzdělání a které do omrzení opakuje, nelze navázat vzděláním již zaměřeným určitým směrem a zájmem na stupních vyšších. Samotný rodič nebo najatý učitel nemůže obsáhnout veškeré učivo z druhého stupně, na kterém již běžně vyučují různé předměty různí pedagogové a dítě tak má možnost širšího záběru vzdělání a také širšího záběru konkrétních způsobů výuky jednotlivých pedagogů. Zároveň i to, že se dítě neučí některé věci pouze prakticky, ale učí se o nich mluvit je velmi specifická dovednost, kterou nelze získat praktickou nápodobou. Slovy popsat nějaký postup, delší dobu hovořit o nějakém problému nebo vystihnout podstatu jevu je činnost, ke které jsou zapotřebí rozvinuté intelektové operace. Dosáhnout této dovednosti lze pouze tím, že se dítě naučí oprostit se od konkrétního a od kontextu, ve kterém se daná věc používá. Je tedy důležité, aby si dítě neodneslo ze vzdělání pouze to, že „kočka je užitečné zvíře, které chytá myši, a proto je dobré mít ji doma a dvakrát denně jí dávat mléko, ale také to, aby bylo schopné zařadit kočku mezi kočkovité šelmy, savce, obratlovce atd. a bylo schopné pojmenovat, čím se kočkovité šelmy liší od šelem psovitých. Poznat tedy, co je tzv. kočkovitost, tedy to, co dělá kočku kočkou. Cílem vzdělání tedy není prosté naučení se faktů nebo konkrétních činností, ale právě rozvoj intelektuálních schopností.
Druhým důvodem, proč bývá domácí vzdělávání kritizováno, je, že mezi rodičem a dítětem existuje jiný vztah, než jaký existuje mezi žákem a učitelem. Dítě se rodí do rodiny, v níž si buduje silné emoční vazby, které v mnoha věcech dítěti usnadňují komunikaci s rodičem i jeho vlastní vývoj, ale od určitého věku a v určité situaci mohou být tyto silné vazby spíše nevýhodou. Rodič, který je zatížen silným vztahem ke svému dítěti, projektuje si do něj své touhy a přání a zároveň zná velmi podrobně jeho historii, se může jen obtížně vžít do role, v níž je potřeba přísně a kriticky hodnotit výkony dítěte a dbát na přesné dodržování pravidel. Právě silná vazba a silné pozitivní emoce mohou velmi narušovat vzdělávací proces, ve kterém je potřeba naučit dítě vplout i do jistého řádu.
Školní docházka také neplní funkci pouze v tom, aby si děti prostě osvojily určité znalosti a dovednosti, ale učí dítě komplexně „vplout do kultury a obstát v ní“, tedy socializovat se i mimo rodinu. Docházka do školy totiž zahrnuje mnoho činností, které nesouvisejí přímo se vzděláním, tedy činnosti autoregulační, sociální, motivační, introspektivní, exekutivní a další. Učí i tomu, že je potřeba každé ráno vstát, i když by dítě raději spalo, slušně se obléct, dojít do školy, zvládnout nezáživné hodiny i stres ze zkoušení. Učí také schopnosti rozvrhnout si činnosti a naplánovat si učení, učí vycházet s dospělými, kteří reprezentují autority, ale i s dětmi, které by si nevybralo za kamarády. Učí rozpoznat vlastní schopnosti, myslet na budoucnost a mnoho dalších dílčích dovedností. Školní docházka je zároveň nejefektivnější a nejekonomičtější způsob, jakým lze těmto zkušenostem vystavit většinu dětí a zároveň mít jistotu, že většinu z těchto situací děti zažijí a mají možnost si osvojit způsoby chování a myšlení, jakými na tyto situace zareagují.
Dále je třeba mít na paměti, že ne všichni rodiče jsou schopni a ochotni svým dětem zajistit určitou úroveň vzdělání a vývoje. Případů, kdy rodiče své děti nějakým způsobem týrají nebo poškozují, existuje stále velké množství a je naivní očekávat, že se toto číslo do budoucna výrazně zmenší, pravděpodobnější je, že více rodin, které své děti poškozují, bude odhaleno. Škola proto poskytuje šanci i pro děti, které pocházejí ze slabších socioekonomických rodin, aby měly možnost mít vzdělání jako ostatní děti, ale také aby skrze školu bylo možné rodinu kontrolovat. A tato potřeba kontroly se nemusí týkat pouze případů týrání a slabších socioekonomických vrstev. I vzdělaní či ekonomicky zajištění rodiče mohou své děti poškozovat například nadměrnými nároky, vyznáváním výrazných alternativních směrů nebo naopak potřebou mít život svých potomků pod stoprocentní kontrolou. Škola pak nabízí možnost, kfx se děti dostanou na určitou část dne mimo svoji rodinu a mají tak příležitost utvářet si vlastní názory, porovnávat své životní postoje s postoji ostatních dětí a setkávat se s různými lidmi a situacemi.
Socializace během domácího vzdělávání
Socializace je proces vrůstání dítěte do společnosti. Velmi výstižně lze říci, že se jedná o proces, při kterém z biologické bytosti stává bytost sociální. Ta je začleněna do společnosti, ve které vyrůstá a má zvnitřněné její hodnoty a normy. Rozlišujeme socializaci primární, která probíhá od narození a dochází k ní v rodině, a socializaci sekundární, která je nadstavbou primární a dochází k ní převážně ve školním prostředí. Součástí socializace a součástí toho, aby se dítě dokázalo uplatnit v životě, je také postupná emancipace od rodičovského vlivu. Na dítě také velmi brzy začínají působit i jiné vlivy, než je pouze jeho rodina, ať již to jsou hromadné sdělovací prostředky, vzdělávací instituce, širší okruh známých, skupina vrstevníků apod. Toto vše má na dítě určitý vliv a ovlivňuje jeho vývoj a je žádoucí, aby se od určitého věku začalo dítě setkávat i s vhodnými a pozitivními vlivy mimo svou rodinu. Nevýhodou samozřejmě je, že vlivy širšího okolí, kulturní a státní vlivy, nemusejí být vždy pozitivní, ale mohou dítě nějakým způsobem i poškozovat a vytvářet u něj například negativní podobu socializace.
Bohužel negativní zkušenosti a rizika tzv. negativní socializace není možné stoprocentně eliminovat. Nelze je eliminovat ani tím, že dítě se bude vzdělávat doma, protože není možné zabránit tomu, aby se například mezi sourozenci nebo dětmi v sousedství nevyskytovaly různé patogenní vlivy. Součástí socializace ale je, aby se dítě naučilo tyto negativní zkušenosti zvládnout a naučilo se je adekvátně řešit. Umístěním dítěte do zlaté klece, ve které bude izolováno od problémů skutečného světa, mu spíše uškodíme, protože mu neumožníme, aby si zažilo některé nepříjemné zážitky, které mohou mít ale pozitivní vliv na vývoj jeho osobnosti, a neumožníme mu, aby si vytvořilo strategie, jak se s nimi vyrovnat.
I rizikové vlivy sekundární socializace mají totiž svůj význam a mohou mít pozitivní vliv na vývoj dítěte. Smyslem socializace je připravovat dítě na skutečný život ve společnosti, ve které se narodilo, a proto by mělo tuto skutečnost zažít a vytvořit si aktivní způsoby, jakým se s ní vyrovnat a jak ji například i svou aktivitou změnit. Dítě si sociální dovednosti také samozřejmě osvojuje i v mimoškolních vrstevnických skupinách, ale výhoda školního prostředí spočívá v tom, že se v něm děti setkají víceméně náhodně a musejí se naučit komunikovat a zvládat kontakt i s lidmi, které by si samy nevybraly nebo se kterými se ve svém rodinném prostředí nesetkají. Dokonce už Jan Amos Komenský napsal, že je důležité, aby dítě v určitém věku opustilo domácí prostředí a bylo „předáno“ i okolnímu světu a cizím lidem. Jedná se právě o zkušenosti, které dítěti mohou pomoct vytvořit si vhodné návyky, které mu rodina ze samé své podstaty, kterou je emoční vazba, nemohou poskytnout a od určitého věku mu již tato vazba, pokud je nadměrná a izolovaná, může uškodit.