Dětství může být pěkná dřina

Bývaly časy, kdy dětství bylo obecně považováno za stav plný štěstí, pohody a bezstarostnosti. Přitom trápení nejmladších „veteránů stresu“ mají vliv na chování dítěte a poznamenají ho – mnohdy na celý život.

Recidivy přístupu „šťastného, bezstarostného dětství“ – nesouhlasil s ním již Sigmund Freud – se objevují dodnes. Navíc psychologie podrobně popsala jev zvaný vzpomínkový optimismus. Zjednodušeně řečeno: s uplynulým časem vzpomínky zrůžoví. Aby vše bylo ještě nepřehlednější, náš život nezačíná v čase, na který si s odstupem doby dokážeme vzpomenout. Existuje i „život před narozením“, tedy leckdy dosti trnitá cesta na svět, a ani pak není zdaleka vyhráno.

Škála možných traumat je překvapivě široká. Jeden z klientů psychologa rezignovaně prohlásil: „Život je příliš dlouhý na to, aby se v něm něco nepovedlo.“ Podstatné je zjištění o záporném vlivu psychických traumat na funkci mozku, a to již v raném věku. Masivní separační úzkost, prvky citové deprivace, stres, jehož si dospělí ani nemusí všimnout. Též vnímavost ke zdánlivě skrytým trápením nejbližších osob. „Jsme jedné krve, ty i já…“ děl Rudyard Kipling.

Tento obsah je určen jen pro členy portálu. Pokud už jste členem, prosíme, přihlaste se. Noví uživatelé se mohou registrovat níže.

Přihlášení uživatelů